XXVI
»intollerabile — neftrpeliwe« fol. 41* atd., nýbrž i v celých větách a vazbách:
»oportet, ut duo canes sint — musí, aby vżdy dva psi s člověkem byli«
fol. 86* atd., z nichż zejmena acc. c. inf. nebo ablat. absol. zavaloval
našemu překladateli obtíže převeliké. Že tedy náš překladatel překládal,
a to doslovně a velmi hrubě mnohdy, z latiny, o tom nemůže býti sporu.
Jiná jest však otázka, neměl-li nějakou pomoc německou. Není sice
známo, že by byl nějaký starší německý překlad Milliona, ale jsou některé
stopy, které ukazují ke vlivům německým. Nechci se tu dovolávati výrazů
cizích jako „vychovat“ atp., nebo podle německých utvořených jako „s/a-
rosty' (— parentes — die Eltern) ,vií věcí? (= omnino = allerdings) atd.
které jsou obecné celé češtině počátku XV. stol. a proti kterým tak
usilovně bojoval Hus, nýbrž upozorňuji na časté užívání 3. sg. act. za lat.
pass. (»potom p#ijde do .. .« fol. 17 — peruenitur; »turkysóv mnoho zajde«
t. — reperiuntur; »sto lodí naplniti »o£« fol. 11 atd. atd.), které příliš
upomíná na némeckou vazbu s ,man', a na místo na fol. 39, kde za la-
tinské »per violenciam« čteme »když města pres Alavu moci dobyl.<
Uvázime-li, Ze ná$ text je v jednom kodexu s Mandevillou, přeloženým
z němčiny, můžeme jistě aspoň to pfipustiti, že překladatel náš podléhal
silně vlivu němčiny při svém překladu a že mnohdy tak mohl se dopustiti
i germanismu.
Překladatel náš překládal z textu latinského podobného, jaký je
v přítomném vydání otištěn. Nebyl to text doslovně týž ; místo na fol. 36*
citované to ukazuje výslovně, kromě toho svědčí o tom text mnohdy
obšírnější (fol. 74, fol. 81 a j.). Ale přece celkem byl to text našemu
velmi podobný a podle několika známek bližší rukopisu kapitulnímu
G 21, nežli oběma ostatním.
Překlad učiněn byl doslovně; i to vyplývá z toho, co již uvedeno.
Tlumočiti co nejvěrněji bylo idealem našeho autora a tato snaha tříští se
na úskalích rozdílnosti obojího jazyka. Vede ke konfliktům a nesnázím, kde
častěji trpí správnost češtiny nežli smysl originalu: »ukrutník, jexž sé božím
prorokem mazývachu« (fol. 23 = tirannus, gui se dei prophetam esse di-
cebat) je jeden z těch anakoluthů, jichž v takové hojnosti je rozseto po
stranách našeho cestopisu; přeložiti latinský ablativ absolutný (deficiente
et terga vertente) »>żdyź jiż lid ustavse a chibet obrdtivse, kral Kublaj zvi-
tezil« (fol. 54) pokládal zrovna tak za správné, jako když tlumočil inf.
c. acc. (»credebant Christum unum esse« atd.) takto: »věřiešě Krista býti
z počtu jednoho bohuov dobrych«. Jen tu a tam překládá obratněji:
»in mortis articulo« — »na své smrtedlné posteli« (fol. 3.), ale tyto a ta-
kové prípady jsou opravdu jen ,rarissimi nantes’.
S tohoto stanoviska musíme posuzovati změny, jež v nynějším opise
původního překladu nalézáme. Za starší a původnější musíme pokládati
tvary a vazby ty, jež lépe přiléhají k textu latinskému ; z kvality změn
budeme pak moci souditi o jazykové kvalitě měnitele.
