Dopisy z roku 1463. 131
1784.
Svědomí Jindřicha ze Stráže, Jindřicha z Michalovic a Viléma mladšího z Risenberka o řečech
Rousových proti Janovi z Rosenberka. (R)
B. m. 1463, 7. října. — Orig. arch. Třeb. Fam. von Čemin.
My Jindřich z Stráže, najvyšší hofmistr královstvie Českého, Jindřich z Mi-
chalovic, najvyšší komorník královstvie Českého, Vilém mlazší z Ryzmberga a na
Rabí, vyznáváme tiemto listem přěde všěmi, ktož jej uzřie aneb čtúc uslyšie, že když
sme byli pfi na$ém najmilostivějším pánu a králi v malé světničce, tu přišel urozený
pán pan Jan z Rozmberga, a Rós s nim. I počel pan z Rozmberga k němu řeč.
A on Ris řekl, že rozumie, že k němu ráčí mluviti, žádaje, aby k sobě přátely
pojel. A pan z Rozmberga svolil jemu. I přivedl Zdeňka a Rendle. A tak pan
z Rozmberga dával jemu Rúsovi vinu, že by sč k němu nezachovával, jako na vér-
ného služebníka slušie. A pravil jemu, čím a co by proti nému činil, nčkteré kusy.
A vypraviv i šel z světničky. A přived sebú Hruozu starého, kterýž jest úředníkem
na Poděbradech. I žádal na témž Hruozovi, aby pověděl; že slyší, že by on věděl,
że o něm Ris Фей některé mluvil, ješto by вё jeho dotýkaly. Hruoza pomlčev,
„i řekl bych“, řekl, „že neviem, toho nesmiem řéci, neb což jest těch řečí bylo, ty
sem králově Mti pověděl.“ A KMt k tomu řekl: „Pravda jest, nám jest Hruoza
pravil. Ale my jsme řekli, že kfivdu mluvi.* Ale tato slova my pro poctivost píšem.
Ale JMt prostě jest řekl. A tak potom Hruoza jest pravil, Ze by jeho Rüs prosil
za přímluvu [k] králově Mti zaň, a že by řekl Rús: „Králova Mt jest milostivý
pán páně z Rozmberga a pomahá jemu velmi, ješto žádný král žádnému pánu z Rozm-
berga tak nepomahal; neb dal jemu pánu šestnacet [sic] tisíc zlatých, a dvě berni,
a minci jemu dopustil, kteréžto má veliky użitek; ale nict platno nenie, neniet
upřiemně s JMtí.“ A táhl sé toho Hruoza na KMt, żej to JMti tak hned toho času
pravil, a KMt to tak vyznal. Takć Rós zasě k některým řečem, což jeho pan Jan
Rozmberský vinil, znal sč, a k některým jinak pravil. A k této řeči, což nám Пгпоха,
pravil, znal sě, ale vo neupřímnosti měnil slova, a neznal вё, by řekl „neupřiemně“.
Ale Hruoza zase k němu Risovi mluvil a řekl: „Tohoť já na sobě nechci nechati;
cožť sem já tuto pravil, pravduť sem mluvil. Taks ty ke mně mluvil, a viec, nebs
i jiných pánuov dotekl a pravě, že sobě zámky opravují a nejsú upřiemně s KMtí.“
A to jest nám svédomo. A dálo sě to ve čtvrtek po sv. Francišku [6. října]. Ačkoli
mnoho řečí jest bylo viece, ale toto jest toho pravý rozum kruntovný. A k tomu
bychom sě chtěli ústně přiznati, kdež by toho bylo potřebie. Toho našého vyzndnie
na svědomie kázali sme své pečeti k tomuto listu přitisknúti. Jenž dán a psán léta
od Narozenie syna b. tisiecieho čtyřstého šestdesátého třetieho, ten pátek po svatém
Františku.
(Tři pečeti zachované.)
17*
