366 A. XXIX. Dopisy o rozdílech ve víře
Matúš 4. píše, že takovéž dábel chtěl pokloně od Krista Pána, okázav mu králov-
ství světa, řekl: „Tyto všecky věci dám tobě, jestliže padna, budeš mi se klanéti."
A nebeský Pán ráčil řieci: Jdi, satane, psánoť jest: Pánu Bohu tvému klaněti se
budeš. A ve čtení sv. Jana 11. Maria Magdalena u Lazara, bratra svého mrtvého,
padla k nohám Ježíšovým, kterýž jest řekl jí: „Nepadaj, neklaněj mi se tak, toliko
věř, dostiť jí mám na srdci, když mi ho pokloníš“. Ale přijal to od ní a bratra jí
vzkřísil z mrtvých. A my čteme, že lidé anděluom božím, nébrž i lidem klaněli se.
Onen dobrý Loth, v prvních knihách Mojžíšových napsáno v kapitole 19., klaněl sě
anděluom božím; a v kapitole 33. Jakob klaněl se bratru svému Ezau. A opět sy-
nové Jakobovi klaněli se bratru svému Jozefovi. Nad to my tomu jmenu drahému
Ježíš, jenž jest spasení naše, klaněti se máme, an sám Kristus Pán, maje se mo-
dliti Bohu otci svému, (svatý Lukáš píše v kap. 22.), ráčil na kolena svá kleknúti
k naučení našemu, abychom my také, když se jemu modlíme aneb jej vzýváme, na
kolena klekali, jemu skutečně se klaněli. Neb dí písmo: Všeliké Kristovo činční jest
naše naučení. Tehdy poněvadž Kristus klekal, nad to my klekati, klaněti se máme.
Druhé, ktož nečiní jmenu božiemu poklony zevnitř, aniž činí vnitř.. Máme
napsáno ve čtení svatého Matúše 12.: „Z hojnosti srdce ústa mluví“. A tak jako
ústa sou posel srdce, což v srdci jest, to ústa oznámí, takéž poklona zevnitřní jest
dokázání poklony vnitřní. A kdyby Vaněk měl poklonu jmenu božiemu vnitř, nikoli
by proti pokloně zevnitřní nemluvil; neb ten člověk, který činí poklonu srdcem
jmenu božiemu, hned toho skutečně dokáže, že i hlavy své i kolena svého nakloní;
jako onen slepý narozený ve čtení svatého Jana v kap. 9., když se jemu nebeský
Pán po uzdravení jeho ukázal a řekl: Věříš-[lji v syna Božieho? Odpověděl on
a řekl: Kto jest, pane, abych uvěřil veň? I řekl jemu Ježíš: I viděl si ho, a jenž
mluví s tebü, onť jest. ‘A on dí: Věřím, Pane, a pad, klaněl se jemu. Hle, když
uvěřil srdcem, hned toho skutkem dokázal, že pad před ním. Neb člověk zamiluje-li
to jmeno drahé Ježíš, hned toho skutkem dokáže, klaněje se jemu, aniž bude moci
zapříti toho, aby mu se neklaněl. Pak-li se (jako oni) jemu neklani, totiż skutečně
neb tělesně, jistě žeť ho nemiluje, aniž mu poklonu duchovní činí; neb jedno z dru-
hého pochází, poklona tělesná z poklony srdečné. A tak, co jest [v] vnitřním člověku,
to ukáže člověk zevnitřní; jakož zákon boží ukazuje, že, ktožkoli v Krista Pána
uvěřil, srdcem jej zamiloval, hned toho skutkem dokázal. Píše svatý Lukáš v kap.
17., že Kristus Pán očistil deset málomocnych. Byli-li sou toho očištění všickni
vděčni, nemuožeme řéci, by byli, poněvadž sú toho skutkem nedokázali; nébrž chcem-li
pravdu pověděti, musíme řéci, jakož řeč Kristova okazuje, že sú nebyli vděčni, krom
jednoho, kterýžto jakž uhlídal, že očištěn jest, navrátil se, s velikým hlasem velebě
Boha, a padl na tvář před nohy jeho, dieky činil (tento padl a oni nechtí se kla-
něti); a ten byl Samaritán. I odpovídaje Ježíš, řekl jest: „Však deset očištěno jest,
