z roku 1529. 363
A ač mnozí z našich dávají na sobě pohoršení, a někteří tudy od viery a od
nás odstupují: ale ten kněz ne proto, že by se zhoršil, odstúpil. Neb kněz má býti
dokonalejší nad jiné a nemá se horšiti na ničemž; ale vidí-li co zlého do spolukněze
svého i do jiného člověka, bez horšení má potrestati, přijmi neb nepřijmi; jako
apoštolé nehoršíce se jeden na druhým, trestali se i jiného každého člověka. Já toto
pravím o tom knězi, že se dal mezi sektáře: učinil to neb z pouhé zlosti, aneb že
snad jest z vyobcovaných aneb zmazaný na své pověsti, i tam chce očištěn býti.
A toto přidávám, že sektářuom přijíti našeho kněze tolikéž jest, jako nám mnicha
neb bosáka. Mnich neb bosák z kláštera nepuojde, leč pro svobodu, aneb že něco
spáchal; a ještě nevím o žádným, a znám jich několik, aby se zachoval, jako na
kněze by náleželo, po domiech aby se netúlal, ale aby se učil, staršiemu svému
poddán byl, než hned se zpěčí. A když jediné umí vyčísti česky kázání, hned
farářem chce býti, a sedláci hned o něj stanou a ješto druhému nebudou nic roz-
uměti; jakož sem toho svědom, že ještě i kázati budou ho učiti, co špačka mluviti.
A skrze ty mnichy v této zemi České všecko toto zlé vzniklo. Sám se nenauče, chce
jiné učiti, a co ještě viec: nebude uměti mluviti, a hned kazatelem bude, ani lidé
jemu ani sám sobě rozuměti bude. Protož z toho starší naši, a ktož je přijímají,
počet musejí vydati. A jakož k nám od Rimanuov z klästeruov nic trefného nepři-
chází, tak od nás k sektářuom žádný bratr věrný a zachovalý nepuojde. Než což
u nás v vážnosti není, to již mezi ně jde, a tak, co my vyvržem, to oni přijmou;
a již pak haněním, mazáním jiných bude chtíti býti dobraj, počestnaj, ješto zákon
boží tak neukazuje. Ale oni přestupovánie zákona božieho i jiných hříchuov u sebe
nevidí, než u jiných najmenší věc uhlídají. A ten kněz, i Václav i pan biskup JMt,
na mnohého kněze svým hrdlem jednoho hříchu smrtedlného nedokázal by.
Avšak z hříchuov se nevymlúváme, neb všickni jsme zhřešili; jakož svatý
Pavel Římanuom v kap. 3. mluví; a všickni potřebujeme slávy boží, aniž muož kto
řieci, v knihách přísloví 20. napsáno: „Čisté jest mé srdce, čist sem já od hříchu“,
poněvadž Izaiáš die v kap. 64., že spravedlnosti naše sou jako rúcho nečisté ženy.
Nechajž oni s svými spravedlnostmi se chlubí, jenž od nás jako od hříšných rovně
co zákonníci odtrhli se; ale my hříšní utecme se k nebeskému Pánu, kterýžto mocen
jest nás od hříchuov očistiti, a tak z hříšných učiniti svaté a sebe hodnee, byť nám
pak toho ti zákonníci nepfáli. Nebť nebeský Pán proto ráčil přijíti na svět, s hříš-
nými obcovati, hříšným se v ruce dáti, aby hříšníci neliknovali se pro své hříchy
k němu pfistüpiti. Neb kdyby nebeský Pán, tak jako tito sektáři a Pikharté, od
hříšných se oddělil, kto z hříšných směl by k němu přistúpiti? Ale Zet jest z své
lásky veliké k hříšným ráčil se nakloniti; nébrž když zákonníci utrhali mu pro ně,
ráčil je zaskočiti ve čtení svatého Math. 9., Marka 2., Lukáše 5., řka: „Nepo-
třebují zdraví lékaře, ale ti, kteří se zle mají“. My zle se máme, dokudž sme v tomto
46*
