360 A. XXIX. Dopisy o rozdílech ve víře
mi pravil, kdys šel z vlasti své, žes naschvál zašel k Václavovi kmotru svému na
Luleč*), který byl bratrem i také rektorem v klášteře, jenž tehdáž volen jest od
sektářnov za kněze a Matěj za biskupa, aby shlédl jich sektu a náboženství, ale že
sou při tom býti tobě i některým jiným nedali: protož zdálo mi se jest za dobré
z lásky nětco tobě proti jich sektě na to, co sem od tebe slySel, napsati.
Najprv když měli Matěje na biskupství, Vaňka, kmotra tvého, a jakéhos
kněze, (který vyšel z nás, ale nebyl z nás), na kněžství voliti aneb světiti, že tě
s některými vyvrhli, ač si sobě to obtěžoval, žes do toho zboru na Rautkov**) od
Vaňka pojat byl, a to jich volení neb svěcení byl by rád shlédl. Netbaj na to,
shlédl si jich neupřímost a pokútnost aneb potměšilost. Neupřímost, že Václav, pojav
tě s sebú do zboru, neupřímě se k tobě i s svými sektáři zachoval, žeť kázal, když
měli voleni aneb svěceni býti Matěj na biskupství a Vaněk na kněžství, vyjíti ven.
A praví někteří, že Vaněk svěcen jest od toho důstojného biskupa Matěje Mikulá-
šence. Nevím, v který sektě ten Matěj cesty do nebe nehledal, a již v biskupství chce ji
nalézti. Prvé, když se pletl v kázání slova božieho, veleli mu přijíti ouřad kněžský,
nechtěl, a již v biskupství se dal. Jak sem o něm slýchal i psaní k němu i od něho
vídal, vždy třtinou od větru klácenou býti ho znamenám; neb vzdycky z jedné sekty
do druhé jde, aniž mám naději, by v té sektě, v kterúž všel, dlúho byl, a opět do
jiný nevšel, leč mu nebeský Pán (aby již tolik nesvodil lidí) let ukrátiti ráčí, aneb
po jeho vuoli všecko bude, aby sě jemu žádný nezpěčoval, než po něm amen říkal.
Nepřálit sú toho, aby jich sektářského kněžství byl svědkem, a ducha, který jim dán
při volení, aby snad nepřijal. Ale nech ho sobě mají, není to duch boží; neb duch
boží není neupřímý ani pyšný, a to si obé při nich shledal: neupřímost, jakož sem
svrchu již položil, pýchu, že tomu drahému jménu Ježíš podlé řeči svatého Pavla
k Filipenskym v kap. 2. klanéti se ani jaků poctivost Ciniti chtí, a to jest zjevně.
proti zákonu božiemu, jakož o tom nížeji položím. I budiž vděčen toho, žeť sú toho
ducha, kterýž je zjevně od zákona božieho svodí, nepopřáli.
Pokútnost aneb potměšilost shledals, když před tebú zjevně svého sektářství
a řádu, ale dím raději neřádu, provozovati nesměli, majíc voliti aneb světiti bi-
skupa a kněží, kázaliť preč. Dali tobě i jiným znáti, poněvadž se s tím kryli, zjevně
toho nepuosobili, že to z Boha nenie. Máme zákon boží, píše svatý Jan v kap. 3:
„Každý zajisté, kto zlé činí, nenávidí světla a nepřichází k světlu, aby nebyli tre-
stáni skutkové jeho; kto pak činí pravdu, přichází k světlu, aby zjeveni byli skut-
kové jeho, že v Bohu sou učiněni“. A protož v třetích knihách Mojžiešových v kap. 8.
máme psáno: Když měl Mojžieš z rozkázánie božieho Aarona i syny jeho světiti
*) Luleč ves u Výškova, při cestě do Brna.
**) Rozumí se ves Routka mezi Letovici a Jevíčkem v Moravě, kdež sekta Habrovanská dne 23.
února 1528 měla ustavující hromadu ; viz Čas. Mat. Mor. 1882, 88.
