2 rokw 1528. 355
pomoci tobě, jenž v skrovných zavierají slovích přeužitečné věci. A toto věz, že
takových psaní hanlivých a podněcujících viece nechci přijíti od tebe. Někomu rov-
nému sobě piš! Jako prvé chci i nyní pokoji s tebú, když neptáš se, jak by ná-
leželo; na mne takoví hadrunci neslušejí na starého. A také proto chci v pokoji
býti, abych nebyl hříšen tebú, jsa povolující proti starším, povstáváním; neb mladší
jinak má podle písma svatého k starším zachovati se. Přálí bych zdravého učení
i umění nade všecko. Vale! Ex Broda Al.
7.
Kněz Šimon odbývá ostrými slovy náboženské vývody kněze Jana, zatracuje M. Luthera
i připomíná onomu, jakby se měl chovati.
Beg data (1528?)
Knězi Janovi, faráři Brodu Německého, kněz Šimon, farář Habrský, poznání
zdravého a pravého rozumu písma svatého a viery křesťanské upřímě (ač snad tomu
neuvěříš, ale Pán nebeský srdce znd) рЁ& by. Na psaní tvé ještě něco odpověděti,
ač proti vuoli jest tvé, chci. Najprv kdež mě z mého psaní seznávati ošemetným
býti pravieš, a že když sem k tobě takový, že i k jiným takový býti musím, že
lahodně a svrchotvářně mluvím a pod tím jedu chovám, a žes mě poznal: zlé po-
znání máš. Cos chtěl, abych tvé psaní falešné tvrdil? Jáť sem tobě, jaks ty mi psal,
tak na tvé psaní odepsati musel. Ač se chlubíš, žes mi dospěle na každé odpověděl,
toho čta sám nenajdeš, a to bych dal na rozeznéni jinych. Dokazování křesťanstva
znamenaj sám při sobě, což na mne cpáš, řka: Tak-li jest křesťanstva dokazovati:
„Estote simplices ut columbae“, a „labia eius ne loguantur dolum“, na potkání po-
zdraviti a jiné v mysli jmiti, lahodné a svrchotvéiné mluviti a jako medem oslad-
titi a vnitf jedu chovati? Pozdravení za pozdraveni sem položil. Nic divného, že to
cpás na mne. Napsalf sem prvé: ,Omnis secundum se ipsum alterum existimat".
Sám jiné máš v ústech a jiné v mysli, v ústech med, v mysli jed; s knězem To-
mášem pěkně mluvieš, a co v mysli máš, to vyšlo na jevo, že jest jiné. Pamatuoj,
cos mi psal v prostředním psaní, že pán ptal se kněze Tomáše, jest-li hřích v postě
s máslem jísti, a že by on odpověděl: není; a k tomu že se jest seznal před tebú
i před jinými. A kněz Tomáš, kdy sem jemu to mluvil v klášteře Vilímovským, po-
věděl, že toho není, a Karníček v svú hlavu klamá. To-liž sluší na tč, na starého?
Ale dieš, (jakož mi píšeš, abych svému rovnému psal), sobě rovného tresci! Toť česť
starosti tvé, takovúů věc smysliti sobě! Ó kéžs pomněl na to písmo svaté: „Os
mendax occidit animam“, a že däbel jest otec lži, aby jeho synem nebyl. Kdybych
já takovú lež sobě smyslil, tu by mě nohama zhuoru obrátil. Vobis forsitan medico-
rum licentia datur.
45*
