282 A. XXVIII. Dodavek k dopisům rodu Rosenberského do r. 1526.
mluvě pana bratra vašeho a pana Strakonického dal jest JMt jemu poručenství těch
sirotkův bez nápadu; a přijel jest von prve, vaše než psaní přišlo.. Ale by ti sirotci
již zemřeli, vo tom nebylo zde nic slyšeti, neb jich všech bylo IX živých. Pak jakž
kolivěk jest, račte pilně sě ptáti, a zemřeli-li by, spěšně mi voznámiti; protoť já sé
k vám v tom vokázati chci, jako votec k synu. — Věci pána našeho, děkuje pánu
Bohu, dobře stojí, a s kynštartem má konec takový, ješto ten konec jest počátek
všeho dobrého; co a jaká summa jest, vo tom ješče nemnoho ví. Než já vám píši
in generali, Ze sem nikdy neslychal ani čítal, aby pojedni za zdravého života jeden
poddaný spolkem více dal. Mějtež sě dobře, věrněť vám toho přeji; a panu Voldři-
chovi vode mne i vod mého Jiříka prosím službu račte pověděti a pánu svému
jakovou. Jan z Schelnbergka, manu propria
Panu a synu mému milému panu Petrovi z Roznbergka.
*) Hroznata z Vrtby jmenován byl r. 1504 od krále Vladislava poručníkem devíti sirotků, pozů-
stalých po Jaroslavovi Zmrzlíkovi ze Svojšína; Památky arch. IX. 948.
2137.
Opat kláštera Třeboňského Petrovi z Rosenberka: o povznešení svého kláštera. (M)
V Třeboni 1505, 23. června. — Orig. arch. Třeb. I. A. 3 K?, 88a.
Vysoce urozený pane, pane muoj milostivý. Motlidba má nehodná z žádostí
všeho dobrého VMti z častným zdravím buď dána, pře muoj milostivý pane! K mé
nemoci z úřadu mého, kterýž jsem VMti psaním viec neb [než] konvenským vuolením
přijel, tesknosti a přílišně starosti přidává ustavičné myšlení z péče duších osadních,
kterúž máme pro nebezpečenství, a kterak bych takových duší našich z mnohých
jiných mohl pád odjieti, rozličně mysle, jinde než v učených lidech, jich[ž]to v našem
konventhu nenie, toho najíti nemohu. Skrze tu věc byl sem úmyslu, dva z našich
do Viedně na učenie poslati bratří; neb slovo vuodce, (slepý slepého vede až do
jámy), tak nebeského znie, aby ti písmem jsúce osvieceni k zprávě naší i té osady,
nebezpečenství takové odjieti mohli; ale již mysl jiná die, abych raději muže buď
mistra učeného neb doktora, kterýž by ne dva ale X neb XII radoučných bratří
doma s menším nákladem vyzdvihl, do svého konventhu povolal. I z slova tajného
ke mně mistra Thomáše kanovníka kostela Praského učiněného prozbů z slušné
oplaty k tomu jistě učeného starati sem chtěl, anebo do Vídně konventha predica-
torum, kterýž učené znamenité doktory má, tiem zpuosobem o jednoho, kterýž by
mohl a uměl lechčejší cestů bratří učiti našě, psáti. I milostivý pane, abych nic vše-
tečně v tom bez konce neužitečného nepočel, prosím pokorně VMti za radu a spomoc,
kterak bych úmysl ten dobře skončiti mohl, po tomto poslu i za naučenie; jestliže
by sě v tom něco zdálo lepšieho, já hotov jsem, bez poručení rád poslechnúti; račte
rozkázati, neb již čas veliký, zvláštním poslem, jest toho jednánie; jsúc poručeni Buohu,
