MU
kých otázkách, které ji sílily. Již dávno pocitována obeené a již dávno,
lze říci, vědecké vydání Husovy korespondence bylo starý dluh, který
splatiti jest otázkou cti české vědy a zejména českého studia doby Hu-
sovy. Není to nijaké snižování významu Palackého nebo znehodnoco-
vání jeho veliké práce, pravím-li, že Palackého Documenta, třeba jsou
prací neobyčejně záslužnou a cennou a třeba zůstanou knihou, jíž stále
ještě lze používati, vědeckým požadavkům, jak je dnes klademe, ne-
vyhovují zcela a nevyhovovala vlastně ani při svém vydání. Palacký
k svému vydání snesl velmi hojný materiál rukopisný, přispěl měrou
velmi značnou k poznání nových, dříve neznámých nebo málo známých
dokumentů, uvedl u jednotlivých čísel své sbírky hojnost rukopisů,
v nichž čísla ona jsou obsažena, ale nelze říci, že všeho toho také mě-
rou vyčerpávající užil. Jednotlivé kusy jsou tu vydány bez variant
a zpravidla vůbec bez poznámek, jako by čtení v Documentech podané
bylo také čtením rukopisným anebo čtením rukopisů všech.
Dlouholetá zkušenost a osvědčená kritičnost, s nimiž Palacký k vy-
dání Document přistupoval, opravňovaly ho do jisté míry k tomuto
postupu, k němuž ho pobízela i jeho snaha poskytnouti četby co možná
pohodlné, jež ho ani v jeho edicích neopouštěla. 'A není arci pochyb-
nosti, že vydání Document snáze a pohodlněji se užívá, než vydání za-
tizeného a snad až přetíženého poznámkami přinášejícími různočtení
jednotlivých rukopisů. A přece ani nebezpečenství, že tím pohodlné uží-
vání edice bude ohroženo, nesmí provedení této vydavatelské povinnosti
zabrániti. Ani jediný z listů Husových není zachován v originále jeho
rukou psaném, máme vesměs jen opisy, namnoze opisy opisů. Vyda-
vatel musí se snažiti, aby z těchto textů dobral se znění, jak asi vyšlo
z péra Husova. Není to práce snadná a jistě vždy jest v ní mnoho sub-
jektivního. Neupiräm take, Ze Palacký pokusil se o svůj úkol s poroz-
uměním a obratností, v podstatě lze opakovati, že texty jím podané zů-
stávají základem, ale přece nelze tu jeho ediční zásady podržeti, jako
nelze ani podržeti jeho ediční praxe. Zpravidla i tam, kde uvádí také
rukopisy jiné, jež jistě znal, Palacký spokojuje se otiskem textu podle
jediného jen. Ve svém vzácném taktu Palacký tu zpravidla volil ruko-
pis opravdu nejsprávnější. Ale ani tu nerozpakoval se opustiti svůj text
základní a nahraditi jeho znění textem rukopisu jiného, nebo i emen-
dací, kontaminací atd., kde jeho úvaze lépe vyhovovala, aniž ovšem na
to nějak upozornil. Palacký snad směl si dovoliti něco podobného, ale
dovoleno takové počínání není — a nezáleží na tom, že snad i v tom
Palacký zhusta uhodil na řešení správné. Zjišťování nebo dohadování
správného textu má vždy, opakuji to, něco subjektivního — kdo mojí
edice bude k vědeckým účelům užívati, uvidí, jak často se v jednotli-
vostech můj text liší od Palackého, jak věřím, na prospěch věci, — ale
především musí tomu, kdo edice k vědeckým účelům užívá, býti dána
možnost kontroly, příležitost poznati, je-li čtení, pro něž jsem se rozhodl,
