z roku 1450. 255
ráda počala bez vašie vuole. I prosím pro Buo, milý pane, račtež již svú pomoc nade
mnů činiti, nebt jste mne již právě tak zapomenuli, jakożt bych vám nikda nic nebyla,
nebť mi sej již dalece zaželilo vašeho zapomenutie nade mnú; a Buoh to vie, Ze mi se bez
viny děje, cožť mi se děje, žeť na mně věrnú ženu má, ale nedáť mi toho ničím dobrým
požiti. Ač to kolivěk sama o sobě píši, věřímí Bohu, že toho bohdá jinak neshledáte,
ale ontě tak neřádně živ se všemi věcmi, ježtoť sej již všemu světu pronesl. A milý
pane! prosím TMti s velikým doufáním, že mi toho ráčíš nikakéž neodpoviedati pro
mé dobré, a že ráčíš tohoto pacholka přijieti proto, žefť mu ве) taká křivda pro mě
stala; a tak mohu za něho chutně slíbiti, žetě hodný a věrný pacholek chovati [sic].
Ráčilli by ho mieti klíčníkem k vínu anebo ku pivu anebo sám k svému pokoji
anebo ke všemu, k čemuž by ráčil, žetě věrný a rychtovný pacholek ke všem věcem;
a byl jest u p. Puchoméře pět let, a ont by mu zase rád, ale kdyží mu sej to pro
mě přihodilo, tak mu sej zdálo i mně i jiným, ať by k TMti šel. Ačí kolivěk žádný
o tom nevie, byť on k TMti šel, nežli já, račiž se tajně s těmi listy obierati, ať
by to potom zvěděno nebylo, bychť já TMti po něm jaké poselstvie učinila, než toho
rać netajiti, Żes ho pro mnó přijal; pakli by TMt nepřijal, a on tu přijda, roznesl
se, nebylt by potom svÿm hrdlem bezpečen, a mněť by toho velmi do TMti velmi
[sic] žel bylo; neb to rač včdčti, žeť mi se tiem má před lidmi mnoho dobrého
stati; a takéf mohu TMti chutné psáti za vérná pravdu toto, žeť sej tak stalo, a rač
v tom nebâti, bycht se i TMt zavedla. A prosím TMti, rač bez meškánie ke mně
někoho poslati, komuž by dobře věřil, a kaž se ptáti na to, jestližeť jinak uzří anebo
uptá se, neZ tak, jakoZt já védéti dávám, rač mě chutně o to kázati. A když ho
TMt přijme, a mezi lidi se to znese, již budú včdčti, Zef to tajno nenie, coZt mné
se přiházé; a necháli toho TMt tak pánu, budeť jemu to jedné k větčiemu posílení.
Ale rač tak řéci, žetě byl služebník některý TMti u Viedni a ten že by slyšel,
kterak sej tomuto pro mě přihodilo, a tento se tam přihodi[l] k tomu, ktoż je od
TMti byl, a ten mu kázal s sebú nahoru jíti, a tak že jej TMt přijal. I mluvilat
jsem já takto s Štěpánem, zdali pán chtěl potom toho na mě postihati, Ze by se
toto TMti doneslo, jaki mi je on tuto nelásku okázal a hanbu učinil mně i tobě,
a že nic nedrží, což je kolivěk slíbil, ač mi kolivěk již velmi těžko, že nechci toho
TMti nynie věděti dáti, protože by mi snad TMt nevěřil proto veliké zakazovánie,
kerakt on se zakazuje, než že toho chci tak ponechati, neb viem, že se TMti to od
jiných lidí donese, a že TMt vždy někoho má nedaleko od nás, ježto sě vždy po
mém bydle ptá, že toho TMt od jiných viece slyší, než ode mne; takť sěm já k němu
mluvila. Milay pane! mluviž tak také s ním, mluviž, ať by sě má řeč s TMtí srov-
nala. O milay pane! nevzpomeneteli na mě, neprávě nade mnůú učiníte a mněť bude
hanebné zahynüti. Zat již žádný se mnú nechce ostati pro veliký neřád a nüzi.
Vdals mé, milf pane, mo[h]ls mé radši ten den v zemi pokopati. Pruo Buoh ne-
