312 B. XXII. Sněmy moravské
29. O kladení listuov a stavení lidí na rozkázání páně hajtmanovo.
Item. Jestliže by kdo žádal na pánu hajtmanu a páních, aby rozkázali listy
pred sebû poloZiti, pan hajtman a páni o to rozkázati nemají, když by o to pohnán
nebyl, když práva jdú. Též o lidí postavení aby rozkázáno nebylo, aby postaveni byli,
leč by pohnán byl, když práva jdú, krom zlodějských lidí a zločincuov.
30. Že kněži z kapitoly Olomuckej o zločince poháněni býti nemají,
než úředníci jich.
Item. Také na tom zuostáno jest na žádost kněze děkana na místě vší kapitoly,
jestliže by kdo kapitoly pohnati chtěl, aneb na nich žádal, aby zločince před panem
hajtmanem stavěli, neb se jimi ujistili; ten má žádati úředníka kapitolnieho nynéj-
šího neb budúcího, aby se jimi ujistil a před panem hajtmanem a pány postavil.
Pakli by toho úředník zanedbal, bude moci úředníka pohnati. A neučinil-li by tomu
úředník dosti podle přísudku, tehdy se bude moci zvésti na kapitolnie zbožie na ten
grunt, kdež by ten člověk byl. A úředník zase bude moci poháněti na místě kapitoly
o takovúž věc. A poněvadž k stavu duchovnímu taková věc nepřísluší o zločince,
z tej příčiny to se jim dopouštie, aby úředník na místě jejich to jednati mohl.
Z. Z. 1586 £ 77; Z. Z. 1546. £ 116. Z. Z. 1604. f. 95.
31. O nážku cti.
Jakož se pohánějí z nářku cti aneb dobrej pověsti, toho aby nebývalo; než
komuž by se zdálo, že by od koho na cti neb dobrej pověsti jakžkoli zhaněn neb
dotčen byl, ten má bez puohonu pana hajtmana za rok složení žádati, a pan hajtman
má druhû stranu obeslati a rok tomu sloZiti. A přijma k sobě pány a z vládyk,
kteříž v soudu sedají, i jiné z pánuov a z vládyk tu věc mezi nimi srovnati; pakli
by srovnati nemohl, a která se strana na krále JMt odvolati chtéla, toho jim hájeno
býti nemá, a povinni budú před králem JMtí státi, když by jim král JMt rok po-
ložiti ráčil.
Viz Sněm v Olom. 1511. č. 12. A. Č. X. 346.
32. O svědomí k soudu zemskému.
Item. Najprve aby každý pán a dobrý, urozený člověk, obyvatel markrabstvie
tohoto anebo královstvie Českého, svědomí dáti mohl рой pečetí svú, čehož by
v pravdě svědom byl, a na konci svědomí svého aby ten závazek učinil: což svědčí,
že to béře na svú vieru a na svú duši, že jest to v pravdé tak.
Pakli by byl cizozemec a nebyl z markrastvie Moravského aneb z královstvie
Českého neb z kniežetství Opavského neb Krňovského, a obyvatelem v zemi že by
nebyl, a kdo jeho k svědomie potřeboval: tehdy takový každý, kdož chce svědčiti,
