Z let 1485 a 1486. 499
z Valtieřova dobré pamětí i jich dědicóm, a tak i mně jakožto téhož Vácslava synu
a dědici pravému, s svú dobrû volí psanú řádně dal jsem také dobrovolně — i s tú
také volí dobrú výš dotčenú Vácslavovi, otci mému, a Oldřichovi, bratru jeho, i mně
svědčící, dále dávám uroz. panoši Zdeňkovi z Koněprus a ve Mtihavě, švagru mému,
a uroz. také panie Dorotě z Valtieřova, sestře mé a jeho manželce, i jich dědicóm.
— Pečeti kromě Bohuslavovy z Valtieřova uroz. pána, p. Pavla z Jentšteina a z Skal,
uroz. panoší Vácslava z Svárova, kuchmistra dvoru krále českého, Jiříka z Přievor
a z Jilovky a Herše z Valovic. — Léta ot naroz. syna b. 1485, ten čtvrtek před
Jedenścti tisici sv. panen.
136.
Kl. jeptišek v Č. Krumlově. — B. m. 1486, 16. května. — Ć. 144.
My Vok z Roznberka sc. jménem svým a jiných bratří našich vyznáváme, —
jakož jsme po předcích svých v svým držení měli lidi a platy ve vsech kláštera pa-
nenského v Krumlově, zejména v Lodhéřově a v Drahýšce, kteřížto lidé a platy,
jakož sme dostatečně zpraveni, k témuž klášteru od starodávna dědičně a spravedlivě
příslušejí; i znamenavše — panny abatyše a všeho konventu kláštera svrchupsaného
řád chvalitedlný, a kterak vždy den ote dne skrze přísné drženie a zachovávánie jich
zákona svatého v témž klášteře služba božie a čest a chvála jeho svaté milosti se
rozmnožuje, na tom zvláStní libost majíc a vZdy Zádajíc, aby pod námi služba božie
raději se rozmáhala, nežli by skrze jaké nedostatky v čem hynúti měla: — svrchu-
psaným pannám, panně abbatyši a konventu téhož kláštera — svrchupsaných lidí
a platu se vším příslušenstvím ku pravému panství a dědictví postúpili sme, — tu
sobě ani našim dědicóm a budúcím na tom nižádného práva ani kterého zvláštenstvie
nepozuostavujíc. — Léta od naroz. syna b. 1486, v úterý o Letniciech.
187.
Kl. Kladrubský. — B. m. 1486, 27. července. — Č. 145.
Já Jan Cehnice z Říčan vyznávám oc, — Ze jakož uroz. a statečný rytier
pan Ctibor z Wolfsteina a na Tfebli svým rybníkem, kterýž jest udělal na svém
zboží v Túškově, zatopil jest něco luk a dědin lidem mým v Lochusicích, a již smlúvou
dobrých uroz. lidí tejž pan Ctibor svrchupsanÿ oddal jest za to zasé lidem mým
a jich budúcím tu v Lochusicích lukami svými Túškovskými tak a potud, jakož jest
to již mezemi znamenáno a osazeno; protož já předepsaný Jan Cehnice, mocný a pravý
držící a pán těch lidí v Lochusicích, ty louky a dědiny tiem předepsaným rybníkem
tak zatopené mocně sstúpil sem panu Otiborovi a jeho dědicóm a budúcím ku
pravému jich jmění, držení a požívání věčně jakožto jich vlastnieho dědictvie, nic
sobě na tom nepozuostavuje — kromě toho, což by těch luk ten rybník nezatopil,
