215
plném, zůstávali, po zdejších pak službách, zde v času milosti kona-
ných, k němu do slávy věčné dostati se mohli. Amen.“ (8).
Petrozelina vykládá způsobem svědomitým, přes-
ným, jazykem dosti správným a čistým. Ale výklady jeho
čtenáře nerozhřejí, jsou celkem suché a jednotvávné. Nejsou
také původní, což spisovatel sám v předmluvě věnované šlechtičně
Osovské doznává, mluvě o své práci sebrané a sepsané „podle vý-
kladů neb spisů lidí evangelitskau pravdau osvícených; (nic zajisté
tu se nepraví, jakož i praviti a psáti nemůže, cožby prv od jiných
praveno a psáno nebylo.)“ Výklady jeho jsou krátké, jednoduché,
neodchylujíce se odobsahu (duchovního smyslu)
epištol. Spisovatel sám to praví v předmluvě k čtenáři těmito
slovy: ,.... poněvadž vedlé svédectvi Irenaea (Iren. lib. 4. cap.
63.) podlé Písma výklad jest nejlepší a nejjistší; a jakž vysoce
učený muž Ludovicus Lavalerus v své předmluvě na proroka Eze-
chiele dí: ‚Krätkost a sprostnost věrného učitele ctnosti sau,“ protož
užil sem krátkosti a sprostnosti, jak v methodu tak i v slovích, ne-
chtéje daleko od textu odstupovati, nýbrž, co nejvíc sem mohl, slovy
Ducha svatého snažil sem se mluviti: proto že když se svatých věcí
dotýče, svatými řečmi vypovídány býti mají, a kázání krátké ....
dlauho se pomní a užitek působí. Dlauhé pak, v němž více slov než
věcí, nepříjemné, tesklivé, nepamětlivé, a s větrem pomíjející bývá,
i nechtivost k budaucimu slyšení spůsobuje. A ačkoliv krátce sem
psal, však vždy svědectví svatých písem klásti sem nepominul, ne
zauplna ovšem, než toliko navržením, v které kapitole a verši má se
to, cožby k vysvětlení toho, což se píše, slaužilo, hledati.“ Tím spisovatel
označuje způsob svých výkladů, které mají ráz většinou jen
nábožensko-poučovací bez valného přimíšení polemik
nebo narážek na dobu současnou. Stručnost jejich s pou-
hými odkazy k písmu sv. jest sice chvalitebná, ale přece tím sloh
pozbývá živosti, čtenář jest brzy unaven. Lépe by bylo již, kdyby
jednotlivá místa z písma sv. byla citována; pouhé odkazování
k příslušným místům písma sv. působilo čtenáři ztrátu času
úmorným vyhledáváním. Nevyvrací toho nikterak ani tato omluva
spisovatelova: „Což jsem učinil ne pro samau skrovnost té práce,
jako víc proto, abych zauplna položením písem čtenářův práce mé
této neodvedl od čítání svatých Písem, nýbrž abych jim příčinu dal
k častému do nich nahlídání a písem poznaných hledání, veden jsa
k tomu saudem muže osvíceného, a svaté paměti hodného D. Martina
Luthera ...."
