187
člověk nuzný do domův jich prosíc almužny vkročí, místo nasycení
toto slyšeti musí: „Čert-li tě sem vnesl, nemohl si vně zuostati? To
chudých potěšení! Jaká pak almužna se jim dává, vídati jest, když
je zase ven z domüv biéein vyhánéjf a pfed nimi jako před nějakau
ohavností dvére zavírajf .. .* (824»—).
Jest vübec málo lásky mezi lidmi. Lidé nemilují svych
bližních; proto není také lásky mezi jednotlivými národy.
„Lid jináč nesmejšlí, než že ten jest mu bližní, kdož v ja-
zyku podobný, jako Čech Čecha drží za svého bližního,
jiné pak národy v nenávisti majíc ohavnými jmény
Němce psem, Uhra vší, Poláka sviní jmenují. To jest ve-
liká potupa a zlehčení bližního našeho, kterážto hodnau svau pokutu
é(asem svym najíti má." (299»—5),
Není nikde upřímnosti, ale vSude jen neupfimnost
a pokrytectví. O pokrytectví českém vzniklo tehdá pří-
sloví: „Čech než by v pátek s máslem jedl, raději by
koně ukradl.“ Přísloví toto Bavorovský takto vykládá: „Čechové
sau takoví pokrytci: v postě mléčného neužívají, za hřích to
sobě pokládají, ale když se krádeže, vraždy, vožralství dopustí, v tom
hiíchu nepoznávají.* (6775).
Bavorovsky stěžuje si vůbec mnoho na neblahé
poměry české. Příčinu jich vidí mezi jiným ve velikém
množství sekt v Čechách, které mají mnoho sporův, tupíce se
navzájem. „Naši některé nazývají Lutheriany, Zwinkliany;
v národu pak Českém jmenovali se Valdenští, Boleslavští
Pecínovští, Habrovanští etc. Oni pak naši stranu Papeženci,
Rímany, Reholníky etc. A to vše posměšně, jeden druhému k po-
tupé..." (10°; рой. 251°). O náboženské snášelivosti Ba-
vorovského ke kališníkům svědčí zvláště toto místo:
„Vás pak, nejmilejší, . . . napomínám, abyste o těch všech, kteříž
s námi v svátosti oltářní věří a vyznávají býti pravé tělo Kristovo
a pravau krev jeho, toliko samým přijímáním, kteréž na
zevnitřních zpuosobách záleží, od nás se dělí, dobře
smejšleli, je za pravé křesťané drželi a měli, a jako bratry
v Kristu Pánu milovali...* (1009. Tak vyzývá Bavorovský
k náboženské snášelivosti k přívržencům strany pod
obojí, napomíná však, aby se lid „jako škodlivého jedu“ va-
roval „jiných zmétencuov a chlebníkuov, ktefí tu (ve svá-
tosti oltářní) nic jiného než posvátný chléb a znamení toliko
Těla Kristova míti chtí.“ (100°). I napomind Bavorovsky neustdle
Jubilejních spisů č. XII. 13
