354

IL

Hus, Jakoubek, Chelčický, Rokycana.

Ideje Marsigliovy a Occamovy ozvaly se znovu zuniversity oxfordské. Tam teprve probudil se zřejmý, revo- luční odpor proti panující církvi. Vyvolal jej „doctor in theologia eminentissimus in diebus illis*, Ja» Wiclif (1324—1384), muž života asketicky přísného, jenZ zavrhuje ütvar církve 14. století srovnávaje ji s püvodní svatou církví apoštolskou. Církev dle něho jest souhrn lidí předurčených k spasení; kdo není předurčen k spasení, není pravý křesťan a bude zatracen, třebas. byl papežem. Nikdo neví o tomto svém předurčení, a proto není třeba prostředníků milosti Boží na zemi, protože tito sani nevědí, k čemu jsou předurčení. Vlastní církev jest tedy neviditelná, v nebesích, a jediný znak jejích příslušníků zde na zemi jest vzorný život Hlavou její jest Kristus. Proti této pravé církvi jest viditelná, zkažená církev. Hlavou její jest Antikrist. Příčinou zkázy jest kněžstvo samo, starajíc se o statky světské, nikoliv o statky duchovní. Wiclif uznává jen svátost křtu, oltářní a manželství, ostatní zavrhuje, ze svátků pak uznává ony, jež připomínají Spasitele: vánoce, velikonoce, letnice, ostatní prý jsou výmyslem lidským. Za hlavní prostředek k nápravě člověka pokládá kázání, modlitbu Páně aapoštolské symbolum. Obecnou tehdy naukuo trans- substanciaci zavrhuje jako kacířskou; podle něho chléb a víno zůstávají chlebem a vínem; v nich Kristus jest přítomen sku- tečně sice, ne však podstatou svou tělesnou, která dlí v nebesích. Mniši zdvihli proti Wielifovi pro tuto nauku největší odpor. Wiclif ostre s nimi polemisuje nazyvaje je svatokupci, odpirci probouzejfciho se ducha evangelického, zhoubci národa a země, přední řadou vojův