354

10

w kościele kazania do ludu w języku czeskim, a spory rękopisu tych kazań znajduje się w Dzikowie w bibliotece lr. Tarnowskich." (Jir. Ruk. I. 179.) Tato kázání vydána byla od WI. Wistockého v Krakové r. 1875, v 8°, s titulem: Kazania niedzielnei$wia- teczne w języku łacińskim i czeskim z początku XVgo wieku, podlug kodeksu biblijoteky w Dziekowie. O tomto vydánt v. referaty v CCM. 1875 od J. Jırzera (442—443) a v Cas. kat. duch. 1876 od VÁCLAVA SruLon. Rukopis obsahuje feti nedólni latinské (187) a sváteční promluvy české (88 českých kázání). Dle Wislockého byl skladatel českých kázání Moravan, který žil před početím zmatků husitských, a sepsal je bezpochyby buď r. 1390 nebo 1401. Podle prvotního rukopisu autorova učiněn byl roku 1420 přepis rukopisu od dvou písařů, kteří přepisovali zároveň. Stalo se toněkde na Moravě. Nasvědčuje tomu na př. dialektické c ve slovech : celo m. tělo, zavítaci, varovaci se a p. Z některých pozdějších pří- pisků v přepise vychází na jevo, že se přepis později dostal do Uher, načež na konci [6. nebo na začátku 17. století zavezen byl do Polska, kde zůstal až na naše časy. Jsou to, jak připomenuto, kázání sváteční, v nichž skladatel rozjímá o životě a ctno- stech svatých, též o „svatých dědicích českých“. Výklad děje se způsobem prostým, jak se hodil lidu obecnému, při tom jest však nad míru ušlechtilý. V rukopise jest též píseň o sv. Duchu, otišt. v Čas. kat. duch. 1876 v referaté Stulcové. — Hnutí náboženské v Čechách, jehož hlavní zástupci za doby Karlovy byli Waldhauser a Milíč, rostlo a ší- řilo se. Horliví kazatelé viděli, že duchovenstvo opustilo cesty, po nichž kráčeti mělo za nejjasnějším příkladem Kristovým, a proto nepřestávali volati, aby lid následoval Krista, aby se vrátil k pravému, křesťansky mravnému životu. Mezi kazateli vynikali - Matej 2 Janova a jeho stoupenci, kteří šli cestami, naznače- nymi Waldhauserem a Milíčem, ale nebyli s to, aby odolali staré moci církevní. Bylo třeba popudu z ciziny učením Wiclifovým. V této přechodní době povstal muž, který nadšen jsa „ohňo- vými slovy“ kázání Milíčových, praktickou svou moralkou snažil se o „ušlechtění a prohloubení skutečného života ve smyslu čistého, skutkem vyznávaného křesťanství“. Byl to Tóma ze Štítného, který stal se učitelem nejprve svých dítek, potom svého národa. Již v Knizkdch šesterých, jejichž duševním otcem byl Milíč, horlí proti mravní zkáze tehdejších klášterúv, doporoučí často přijímati tělo Páně a svobodně mluví o všem, co za dobré