131
hrâti, budû tu tancovati, a pak budau tu mèe svaté slaużiti! A bóda
bude, nastojte! Shledajíť, žeť toho těžce bude mstíti milý Buoh. Ješto
kdež kosteluov nemají, a sa by zvláštní místo měli jako kapli, aby
tu slaużeno bylo, ale v jistbach neb jinde |? — není tu vážnost! I ovšem
z příčiny hodné mohl by i v jistbě slaužiti i jinde, ale tak to není
dobré !“ (4315).
Mnozí z panstva vychováni byvše ve víře kalich, odstupují
později od víry zděděné a pro tučné úřady a čestné titule za-
pírají víru svých otcův: „Každý by se měl . . . postaviti jako proti
nepřáteluom . . . zvlášť proti těm, ješto přijímavše (t. pod obojí),
v tom se narodivše a zchovavše ustupují, páni, atd....“ (101%).
„I nenff, veď, div, že mnozí páni, panoše, rytíři (znamenití mistři,
doktorové a jiní znamenití) v Čechách i v Moravě odstupovali a od-
stupují od té pravdy Kristovy v ní se zrodivše, tělo Boží a krev
Boží pod obojí způsobů přijímavše a již zpět lezau, odstupují. A co
jimi k tomu hnulo? Vobrokové, úřadové, krásná jména, ono doktor,
ono kanovník... A uzříš, anit to omlúvají: „A“ prý, ‚co jest lidí pod
jednü zpüsobá, biskupuov, prelatüv maudrych, umélfch! A co jich
zemřelo, by měli zatraceni býti !* — Ba, zvíte-li to, že na všem
světě není většího pádu a zavedení než na mocných, maudrých
a umělých? . . .* (958»—),
Rokycana uvažuje též často o poměru pánův k poddaným
a k služebnictvu a soudí takto:
Páni nestarají se o duSevní blahosvych pod-
danych: „Páni, panoše, rytíři, a kdoż poddaci maji, nebudau-li
jich, svyeh poddacich, ućiti, zpravovati, k tomu vésti, aby se oni
Boha báli a jej milovali a poslauchali jeho, béda jim bude ..! A ne-
mohau-li sami, ale aby zjednali jim jiné, aby jimi k vuoli BoZí byli
zpravováni. Ale, mnedle, mnoho-li se oni o to starají? Nic i drobte!
Ah, nebozí páni! Též vy, ješto máte služebníky, sluZebnice . . .*
(44). „Nu, vy páni, panoše, rytíři, (konšelé, měšťané), mohli byšte
kdy co shromážditi a sebrati a přivésti k Ježíšovi ! Když vaši pod-
darí přestupují přikázání Boží, abyšte zbírali s Ježíšem jedny pčknú
řečí, jiné také hrubší, jakož na koho sluší, na neposiušné a zlé při-
činiti mocí, — ale vy málo toho dbáte!“ (124).
Páni pečují především jen o sebe domnívajíce se, „že
jest jim na to zboží dáno, aby dobré bydlo měli“ (19°, 244% atd.)
Z lásky ke „zboží“, t.j. k věcem světským, vzbuzuje se
u nich nezřízená ctižádost a snaha po povýšení,
„onen aby byl kanovníkem, biskupem, prelátem vysokým, aby ctěn
