122
ného běhu jest (to) nepodobné, ale vedle moci Božské, kteráž jest nad
piirozeni .. .* (269%). Jest třeba říditi se slovy samého
Krista (359) a vystříhati se též mnohých kněží,
kteří bludně učí o večeři Páně, „kteří chodí jako
lajkové svodíce lidi a tlukau se po městech i po vsech lidi míždíce
a pokládajíce o jich duše“ (55%), zvláště pak těch lidí blud-
ných, kacířských, „ježto — jest hrozno flci — modlń a jináč
nazývají, ješto se nehodí nad hlas mluviti, aby lidem v srdce ne-
padlo . . .* (134^; рой. 283»).
Snaprostou vérou má bytispojena nejvét&íüáücta
k velebné svátosti, která se má jeviti hlavné klanéném ; **) R./horli
proti těm, „kteří vydávají rozumky své, prý: ‚VSak se jest nekázal
(Kristus) klanéti, ale jísti a píti!l“ Vset jest to ddblovo dílo v těch
lidech; teď se andělé klaněli a klanějí bez přestání . . .“ (168%);
» - , à Ze se jest (Samaritán) jemu klaněl: Toť jest proti těm zlým,
nešlechetným lidem bludným, ješto praví, že nemá se klaněno býti
ani modleno jeho drahému télu, pravíce, že jest stvoření.“ (314b).
Nejhorlivěji zastává se R. přijímání pod obojí
způsobou.
Kalich byl Čechům zářícím svědectvím pravdy
Kristovy, které hájili proti všem, již řídíce se zvykem v hier-
archii ustáleným, přijímali jen pod jednou způsobou. Význam
kalicha jevil se ovšem obrazotvornosti lidu „toliko v mysti-
ckém šeru, ale tato neurčitost právě víře jeho dodávala odstínu
mysteria, bez něhož není náboženství.“ Tak plše Denis v „Konci
sam. čes.“ na stránce 15., a pokračuje: „Ku přijímání pod
obojí vesnický farář, sedlák, zeman, měšťan pražský lnuli
svými sny nejsladšími, svými radostmi nejsrdeč-
nějšími: to znamenalo prodavače vyhnané z chrámu, spasitele
na trůně svém znovu posazeného, svobodu slova božího a službu boží
oživenou a osvěženou zpěvem a obřadem českým, ráj otevřený, zlo-
fády napravené, ároky zmírnéné, cizí méStanstvo vypuzené, vítězství
jazyka slovanského, slávu země, dědičný nepřítel Němec přemožen
a vypuzen. Všecky city tyto, z jichž směsi podle vzdělání,
vychování, věku, letory, společenského postavení vycházela nekonečná
kombinace, ostatně vřely tlumeně ve hloubi srdcí tím
44) V řeči na sněmě basilejském (6. března 1433) chválil R.
mimo jiné též úctu Čechů k nejsvětější svátosti; pravil též :
„Když jde kněz s svátostí k nemocnému, tehdy vsichni mimojdauci klekaji, byt
v blátě, kdežto prý zde v Basileji jen se kloní . . .* (Tomek, Děj. Pr. IV. 560.)
