119
ulaje ženu, děvku, pacholka, jako pes zteklý zlým jazykem, nešlechet-
nými slovy. Dajž jim pak, kněže, tělo Boží! By menší hřích byl,
zdá mi se, by ta velebná svátost byla v bláto uvržena než v ta ústa
nešlechetná, zlá...“ (1799). „Plnění přikázání Božího není, a tak
hned s tím k tělu Božímu lehce ...“ (351%). Vymlouvají se slovy:
„Abych já nechal dobrého pro zlé?“. „K tomu dodává Rokycana :
„I opět jest to ďábel v lidi uvrhl, a bojím se, že to od některého
kněze vyšlo: Nenechávaj dobrého pro zlé!“) (1789).
Lid přijímá tedy ve lži, „neb toliko se k hodům při-
pravují, a jakž jedně hodové minau, tak se i hned k hříchuom zase
navrátí a k návyklostem dřevním“. (210*).
Lidu télo BoZí ,nevoní" (99*, 1855, a chutná mu tak
jako každý jiný oplatek (99%, 350%, „štika dobrá a nebo ptáci
tlustí chutnější jim než tělo Boží“ (350), ptijímají jen tak ze
zvyku a obyčeje: „Tento lid jedno z obyčeje jde k tělu Božímu,
že veliká noc prisla, ale jinak by nic nebylo* (99^; pod. 37^, 38^), atd.
„A snad vy mníte, aby on milý Pán proto zde nechal svého drahého
těla a své drahé krve, abyšte teď pohleděli a podívali se, a když
bude na hod Těla Božího, teď poctili, véncuov ruozénych sobé na-
dělali? Na toť jest nechal řka: Vezměte a jezte etc.... Ale vy ne-
učiníte, než jakž ste navykli. Mluv vám, co ktož chce, práv jakoby
kamení mluvil, vše za jedno!“ (355%),
R. vybízí k častému přijímání, zvláště v neděli; dle slov
v modlitbě Páně: „Chléb náš vezdejší dejž nám dneg!“ mělo by se
vlastně každodenně přijímati, ale poněvadž to mnohým není
věc možná, měli by lidé aspoň „duchovněžádati, aby byli
účastni toho drahého těla a té drahé krve“ (269), ale ani
toho není: „nie, jedno : „Otče náš! vr, vr, vr,“ a na to nepomyslíme!*
(270%, pod. 417°). ,Vérní knéZí, kazatelové*, méli by lid
nabádati k častému přijímání, ale mnohdy se tak
neděje: „.... nalezl-li by také ty posly zlé, hanebné, ješto
nedbají volati na tu svatbu, k tomu obědu? Ba, nalezl by některé,
37) R. naráží při tom na sektu Vilémovských V. ČČM 1884 (Goll)
str. 50: V konfessi (č. 30) ... „Jakož potom i Vilémovští, nejnábož-
nější v Čechách, ježto se tím chlubili a tomu učili, že má člověk přijímati ve
hříších smrtedlných ;... jestliže jinak zle učiniš, proto tohoto dobrého neopouštěj |; protož
sou to byli příliš obecno učinili zvláště za kněze Křišťana i za Mikuláše syna
jeho; i bláznóm i bldznicim, ant laji a klejí, vždy proto v hrdlo cpali: a také
u oltáře s šablemi velikými klekali, a oni jim podávali, tak že někteří z nás ty
věci vidouce velmi se zarmucovali a se slzami litovali, že tak se ty věci mají ne-
řádně s nevážně.“ —
