97
Vinu toho všeho nese mimo uvedené již příčiny (záliba ve svět-
ských věcech atd.) hlavně špatné vychování. R., rozbívá poměr vodičů
k dětem a přichází k těmto úsudkům:
1. Rodiče nevedou dětí k poznání Boha, ale učí je
poznávati svět, žíti v rozkošech, světských radován-
kách, v pýše, atd.:
„Nu, mnedle, vy matery, velmi-li ste toho pilny, najprvé aby
vaši děti znali Jeźise fkauc: „Milý synu, milá dcero, služ milému
Bohu ráda, boj se Boha, atd... !* Čili ste toho pilnější, kterak se má
k světu míti a slíbiti se jiným, a nebo kterak má utrZiti, ukupóiti,
dobyti, hádaj!? A, béda bude, zlé matery, hanebné, a otcové též ! I dává
vám Buoh statečné děti! Jediné hned z mládí rozkoši naučí, ješto to
škodí dětem jísti i hned z mládí ty krmě rozkošné a píti silné pití;
tak píší doktorové; i protož bývají děti mdlí, bledí, blikaví a blázni
častokrát. Ale ono ze vsi, ježto se tam tvarohem vychová a boso běhá,
leč u veliký svátek třevíce obuje, obecně z těch maudřejší bývají
neZ onéchno v rozkoái zchovanych. Trefít se nékdy, alerídko, maudré
z těch bohatých, ano také mezi černými kavkami trefí se bílá. Ale
najlépet jest détem krmé sprostné a bosu béhati a na hlavé nemiti
éepice, aby próduch byl, leć by zima byla.* (19—20*).
„Ba matka samať vylže, vytantuje, duši vytáhne, kdež muož, aby
dcerku, synáčka připravila, frýžky, vobojky, perlové věnce zjednala,
dobré bydlo učinila, a potom aby v nich větší zápal byl, aby smilnili,
cizoložili. A, nebohé matky, nastojte, jak vy málo dbáte, aby děti vaši
byli milí a libí milému Bohu! Ze jsau oni v hněvu Božím, nic toho
nedbají, ale kdyby se na né král hnéval, tuť by se starali.“ (44) ;
»... a kde jest viděti, aby své děti vedli jako sluší? Než ku pajše
a k světu. U pry: ,Cot to détem Skod(?!‘ atd....“ (45%). Jiná řeč
rodičů bývá: „A,a, milý synu, naše babka Rožmberských a Chlevcové
nám ujci a Krmníček teta. Veď, umíte-li to, ó bídní rodičové s vaší
pýchau ?!“ (46b), „Matko, když ty uzříš dcerku, ana se pyšně pobéře
do kostela v perlovém věnci, v zlatě ..., a neb synáčex tvůj (an se
ožírá), požádáš-li srdečně na milém Bohu, aby nad nimi zde toho
ráčil mstíti a věčně odpustiti? Ba, slibuj!; ještěť se bába tomu
zasměje . .. A, bídné matky, jak vy ty déti vedete! Shledáte, Ze
nad nimi rukama zlomíte!... A mluv jim, kdo chce, neuvěřít.“ (186b),
„Činíte-li vy to, mnedle, pane tatíku, paní matko, otážeš-li ty
synáčka svého řkúci: „Milý synu, dávno-li ty tělo Boží přijímal a
dávno-lis se zpovídal?* Amo, slibuj!, spieset se otíZe: „Milý synu,
mnoho-li si jiZ varuov piva poloZil a muoho-li si utržil a cot tento rok
