85
na klekání zvoní ráno nebo večer, že vy nemuožete poklekuüti a vdéé-
nosti učiniti, že jest vás ostříhal, hájil, bránil milý Bůh, aby mu
aspoň tehdáž poděkoval“ (315%); dokonce se za to i stydí: „ale nyní
se již za to stydí, již to za hanbu mají, když zvoní. aby klekli...“
(412°). I rozpomíná se R., že dříve byli lidé přece Bohu
vděčnější: ,,Vérné já to pomnim, v Rokycanech kdyż bylo. Nójacit
sau dříve byli lidé ohbitější k dobrému. Kdyz na klekdni zazvonili,
i hned klekli sami starší. A nám i hned: ‚Nu, děti, kde ste, klekněte
a dékujte Bohu!*... Tento lid toho v paměti nemá, když v pátek
o polední zvoní, mši slauží na památku umučení Božího, aby šli do
kostela a poděkovali milému Bohu a chválili jeho. Ba. radšeť posedí
a neb se potaulají ...'* (2975), ,,Nékdy£ sau lidé ten Zivot bohomyslny
dvakrát za deň vedli. Pomníte-li za krále Václava? Jáť pomním, Ze,
když na klekání zvonili, i hned véichni klekli a dékovali milému
Bohu z dobrodinství, kteréž s nimi tu пос učinil, a že je zachoval
od zlého. A opět večer, když zazvonili na klekání, hned v domu
všichni klekli: ,Nu, déti, kde jste? Kleknète a děkujte Pánu Bohu
z dobrodiní, žeť jest vás od zlého zachoval!“ A na rynku též. A kdo
by byl neklekl, i hned byl v šatlavě. Ale toť již ďáblova svoboda
všemu zlému. Těžko koho uzříš, ať by klekl, když na klekání zvoní,
a děkoval milému Bohu z dobrodiní. A mnozí nevědí, proč to zvoní...
Ale mnohým by ďábel kolena zlámal, kdyby klekli, když zvoní na
klekání, a dčkovali milému Bohu...“ (4281).
Celkem zdá se Rokycanovi, že „křesťané na východ
slunce... umějí se míti vážněji k Bohu nežli tento lid
zdej&1“. (7°).
Lid nemá pravé zbožnosti; nestará se o to, aby byl zbožný,
čili, jak E. praví, „aby mohl míti náboženství.“ (398), Ani
v kostele není pravé zbožnosti; lid jde do kostela již jen jako ze zvyku,
„ano se nechce, ano teskno na službě Boží, teskno na kázání pobýti,
jaks teď jediné z obyčeje, a to vlažné...“ (11b). Lid jest vlažný
k Bohu, neníť zanícení nábožného; v té věci užívá R. pěk-
ného přirovnání: „Mnedle, muož-li to býti, aby se tam železo u ko-
váře po jednú mohlo rozpáliti, když je v uoheň vloží? Nemuož, však
mnoho musí na ně dýmati. Tak také ty přijda do kostela, ano roz-
nícení žádúcího, milosti k Bohu není, ano vše ustydlo. A ty včera
mnoho mluvil, blentoval, prázdných řečí, kunštíky, žerty, smíšky, klásky
puosobil, i chce míti náboženství; a s tím se vším k tělu Božímu.. .“
(398°). Místo zbožnosti lid v kostele hřeší; mnozí
přetvařují se v kostele, aby se zdálo, že jsou zbožní: „Obecně ti
