XI
utracení života Smilova (pokračování bude v písemnostech II. sv. této edice) a který
jest i součástkou jeho falsatorské činnosti. Při tom ovšem nemohl se císař dovolati
pomoci Oldřichovy při obléhání Sionu,1) ba místo ní Oldřich dovolával se sám cí-
safe proti Smilovi a Zmrzlíkovi!2) Také snažné zvaní Zikmundovo na sněm do Čá-
slavě a pak po pfelożeni jeho do Prahy3) bylo marne. A při tom ještě dovedl si
Oldřich vymoci od císaře zástavu Zvíkova 19. října 1437, ovšem jen dotasnou.4)
Zástava Zvíkova byla však poslední milostí, kterou Zikmund Oldřichovi prokázal.
Oldřich byl si toho zajisté vědom a čekaje konce vlády Zikmundovy, vymohl si
ještě to, co mu bylo vedle Zlaté Koruny nejdražší pro vzrůst panství rožmberského
— Zvíkov. Alespoň zástavu doživotní — k dědičné dopomohl si pak sám falsifikací.
Ani jinak nezanedbává Oldřich v předvečer rušnějších událostí politických
svých zájmů hospodářských a styků více méně soukromých). Jeho účast ve veřej-
ných věcech byla odměněna tím, že byl jmenován jedním z hejtmanů, zvolených ke
správě země před odjezdem císaře Zikmunda z Prahy6) a lze se domnívati, že byl
v čele těchto hejtmanů — srv. listy jejich z 27. prosince 1437 o volbě Albrechta
Rakouského za krále českého ?). Oldřichovi dostalo se tím do ruky již tehdy řízení
dějů veřejných, jimž nastávala nová epocha smrtí Zikmundovou.
Pro působení Oldřichovo v české historii jest spíše mezníkem volba Albrechtova
za krále českého, neboť ta znamená uvolnění skryté moci Oldřichovy, zdržované
přece dosud v působení svém císařskou autoritou Zikmundovou. Na počátku vlády
Albrechtovy v Čechách stojí Oldřich již jako uznávaný a mocný vůdce české poli-
tiky, na jehož slově bude záviseti další vývoj královské otázky v Čechách. Mám
tudíž za to, že ohraničení I. svazku této edice koncem r. 1437 jest nejen časově,
nýbrž i věcně oprávněno.
Pozůstalost Oldřichova, ovšem v onom širokém smyslu slova, na němž byla
založena tato edice, zahrnuje tudíž prameny k poznání tehdejších veřejných událostí
v Čechách. Jest z ní patrno, že Oldřich hrál již tehdy důležitou roli politickou.
Vyhýbal-li se již v těchto dobách někdy veřejnému jednání, těžko říci, zda tak činil
úmyslně, jako později. Snad spíše byl opravdu příliš zaneprázdněn bojem s Tábor-
skými aneb hospodářskými věcmi; avšak rozmnožování jeho majetku nedálo se
tak koupěmi, směnami a pod., jako spíše lstivými úchvaty anebo lacinými zásta-
vami; viděli jsme naopak, že Oldřich zastavoval svá zboží, potřebuje peněz, při tom
však zapůjčoval peníze králi, anebo si od něho kupoval zástavy zboží za nepatrnou
částku peněz.
Není však možné v rámci tohoto úvodu oóbšírněji rozebírati jak veřejnou poli-
tiku Oldřichovu tak hospodářské poměry na jeho panství — to bude předmětem
samostatné větší studie, založené na celé edici. Zde jsem chtěla pouze ukázati,
1) č. 880, 882, 885. 2) č. 882. 9) & 837, 340. 1) č. 842. 5) 6. 348—345, 347. — 9) srv.
pozn. k č. 349. 7) č. 349.
