X
však stálé vojenské nebezpečí se-strany Táborů, nýbrž i spor s Prachatickými ho-
spodafského razul) nutil Oldřicha zdržovati se v jižních Čechách a marně jej vy-
zýval císař Zikmund k účasti na sněmu jihlavském.2) Ze snažného tónu listů Zik-
mundových jest viděti, jak velice mu záleželo na pomoci Oldřichově; listy jsou
zajímavé k poznání i osobního poměru obou, zvláště list z бегупа 1486,3) v němž
Oldřich omlouvaje se králi, troufal si zároveň činiti mu i výčitky — ono místo pak
v konceptu přeškrtl. Do věci vkládala se i královna Barbora, která velmi domlou-
vala Oldřichovi, aby přijel k císaři do Jihlavy 4); s ní měl Oldřich tehdy větší pí-
semné styky,5) dovolávaje se též její pomoci a přímluvy u císaře ve věci své pře
s Prachatickými 6); přes to však nevyhověl snažnému pozvání do Jihlavy — tak
vzrostlo jeho sebevědomí! Politice se však ani tehdy nevyhýbal, snad opravdu
jen neklidné poměry na jeho panství ho zdržovaly doma. Doma — tehdy v Tře-
boni — sjednával spolu s Přibíkem z Klenového smírnou úmluvu mezi císařem a
Táborskymi a Kolínem v říjnu r. 1436 7); se Zikmundem udržoval písemný styk.5)
Úmluva učiněná v Třeboni) neměla ovšem platnosti definitivní, jednání bylo dokon-
čeno později v Praze; na konečném znění smlouvy z 18. listopadu 1436 jmenuje se
Oldřich na prvním místě mezi českými pány, kteří spolu s Oldřichem Celským tuto
smlouvu sjednali.10) Sněmu v Praze o Novém roce 1437, na němž se měly uspořá-
dati světské věci, se Oldřich účastnil na pozvání Zikmundovo 11); přijel do Prahy snad
ještě před koncem prosince 1486, na přání pana Aláe ze Śternberka,12) aby s nim
dříve o pilných věcech promluvil. Nepochybně hrál Oldřich na sněmu důležitou úlohu,
jak se lze domýšleti i podle toho, že byl jmenován jedním z kmetů soudu zem-
ského, tedy obnoveného.13) V únoru 1437 účastnil se korunovace Barbory na krá-
lovnu českout4) a zahájení soudu zemského.15) Tehdy ještě neměl Oldřich té snahy
mařiti svou neúčastí sněmovní jednání jako později; nyní šlo ovšem pouze o uspořá-
dání věcí veřejných, nikoli o otázku královské volby, kterou mařiti odkladem bylo
v potomních dobách jeho politikou. Bylo ovšem možno očekávati, že vláda Zikmun-
dova již dlouho nepotrvá pro jeho stáří a nemoc. Proto rostla i smělost Oldřichova,
takže si troufal rušiti i řád vybírání berně královské,16) sahati na svobody manů
zvíkovských a na zboží Kostelecké Zmrzlíkům, jak se dovídáme z listů Zikmundo-
vych.1?) Nedbal ani císařova přání, aby k němu přijel.18) Lze jej částečně omluviti
tím, že právě — po příkladu země — snažil se zajistiti i svému panství „věčný
mír“ s Tábory.19) Sotvaže však upraven byl úmluvou poměr k Táborským, začíná se
v červnu r. 1437 Oldřichův zápas se Smilem z Křemže o zlatokorunské vesnice,
Prachatice, Pořešín a Svéraz,20) zápas, v němž Oldřich tak neblaze proslul pro zrádné
1) č. 806, 308, 309, 312. ?) 6, 288, 290, 297, 298. 8) č. 295. 4) č. 298, 282. 5) č. 807,
308. 6) č. 808. 7) č. 804, 305. 8) č. 306. 9) č. 804. 10) č. 810. 11) 14. pros. 1486, č. 311.
12) č. 813. 13) viz Palacký, Děj. III. 8, 282. 14) č. 814. 15) sry. pozn. zde u č. 315. 16) č. 316
a 846. 17) č. 818, 819, 821. 18) viz dopis královny Barbory z května 1487, è. 328. 19) č. 322,
824, 888, 884. 20) č. 825—327, 829.
