136 O kšaftích a poslední vôli.
někteří za dědice ustanoven a ustanovení byli. Aneb při nej-
menším, aby někomu a některým tak kšaftem statek byl odkázán
a na ně se vztahoval, kdožby a kteřížby dluhy a závady ne-
božtíka platiti a vůli kšaftujícího vykonati měli. A komuž se |
statek ksaftem na větším díle odkazuje, ten tuto vedle práva
za dědice rozumín býti má.
II. Druhé, aby kšaftující, před svědky téhož svého kšaftu,
vůli svau oznámil aneb předložil, aneb k též vůli své sepsané
aneb zapečetěné se přiznal, že ta vůle jeho poslední a konečná
jest, řečí svau před týmiž svědky potvrzoval, jim ji svěřoval
aneb před právem oznámiti a vysvčdčiti poraučel.
III. Třetí, aby jednohokaždého městského kšaftu před
právem svědkové byli a jej pořádně vysvédčili, oznámice, že
jim takový kšaft od nebožtíka byl dán aneb svěřen za živnosti
ještě jeho; aneb že jsau od kšaftujícího mluviti slyšeli, že jest
se před nimi takto a v takových slovích k vůli své poslední
přiznával, takto a takto o tom statku svém i o jiných věcech
řídil a poraučel.
IV. A těchto tří slavností pomíjeti se nemá; proto, že ten
ksaft, pii nómżby slavností právních nebylo zachováno, za po-
řádný u práva jmín a držán nebude. |
Kšaft bez slavností za pořádný držán býti nemá. Slavnosti pak jsau
tyto: 1. Aby kšaftem dědic neb dědicové ustanoveni byli. A dědic jest
- ten, komu se statek na větším díle odkazuje. 2. Aby kšaftující vůli svau
poslední před svědky neb právem oznámil, a jest-li sepsána, k ní se přiznal.
3. Aby kšaft pořádné vysvědčení měl.
D. LIV.
Než kdožby kšaftu svého sám ještě za živnosti své aneb
po relátořích do raddy k schování a k věrné ruce spečetěného
podal; na tom poněvadž, kdy a kterého léta i dne podán bývá,
se poznamenává: protož kšaftu takového potřebí není vysvědčo-
vati; než po smrti toho, k žádosti přátel a stran, čten a vy-
hlášen býti má.
Kšaftující podá-li kšaftu svého do raddy za živnosti: ten vysvědčování
nepotřebuje,
