130 | O kšaftích a poslední vůlí.
a nejinák zachováno bylo, a vůle jeho poslední k změnění aby
nepricházela, než v své celosti zústala.
Kšaft jest pronešení poslední vůle člověka o tom, coby chtěl, aby po
jeho smrti držáno a zachováno bylo.
II. A kšaft slove jako vysvědčení a pronešení mysli a
aumyslu našeho.
III. Kdožbykoli kšaft dělati chtěl, má při rozumu zdravém a
při paměti dobré býti. Neb blázni a lidé pošetilí, ani ti, ježtoby
pamét potratili, kéaftäv ciniti nemohau.
Kšaft kdo chce činiti, má zdravý rozum a pamět dobrau míti,
IV. Však na škodu to kšaftu není, by největší kšaftující
nemocí ztížen byl, když jedné rozum a pamět se při něm
shledá toho času, když kšaftuje; nebo při kšaftích šetří se roz- |
umu a paměti, ne nedostatku těla, ne nezdraví, ne sešlosti věku,
aneb nemoci kšaftujícího.
V. A protož, kdožbykoli z těch, jimž práva kšaftův činiti
| nezbraňují, o statku svém svobodném kšaft a pořízení činiti
chtěl, má a povinen bude tento pořádek a tyto solennitates,
to jest, slavnosti při tom zachovati.
D. XLIIT.
I. Předkem, poněvadž kšaft nic jiného není, než lidského
aumyslu a vůle spravedlivé a poslední pronešení o tom, cožby
kdo chtěl, aby po jeho smrti držáno a zachováno bylo: protož
umí-li, aneb může-li pro nedostatek zdraví svého sám psáti,
tehdy vůli svau poslední bude moci, vedle své libosti, sám sobě
sepsati. |
Kdo umí a pro nedostatek zdraví může, chce-li sobě sám vedle své
libosti kšaft sepsati, to bud.
II. Pakliby nechtěl, aneb nemohl sám toho vykonati:
tehdy ten a takový kšaft svůj může dáti na čemžkoli a komuž
koli sobě sepsati, pečetí aneb sekrétem svým, aneb někoho
Jiného, kohožby se v tom dožádal, jej zapečetiti, aneb tak ne-
zapečetěného zanechati; kdyžby toliko před svědky kšaftovními,
to jest, před lidmi dobrými, k němu na kšaft k žádosti jeho
vyslanými, aneb od něho dožádanými, sám austně k vůli takové
své poslední se přiznal; proto, že na vysvědčení svědkův
