45
Třetí a čtvrtý list, jejz Godsalk obdrzel ze Steinfeldu, podává nám
obraz některých stinných zjevů života klášterního, jež ovšem od nepaměti
i jinde častěji shledáváme, a jež nikdy nevymizí, pokud i řeholníci budou
lidé křehcí s lidskými vadami. Zajímavým jest hlavně důraz, s jakým vy-
stupuje Oldřich, probošt přísný a kázně řeholní milovný, proti zbožnému
Godšalkovi, příteli svému, jehož osoby si přece velice vážil a jej miloval.
V jednom listě (č. 16.) dočítáme se o ustrnutí Oldřichově nad jakýmsi
výstupem, jenž se stal v klášteře želivském. Tam propustil totiž Godšalk
nějakého nehodného, svárlivého bratra z kláštera a dopsal o tom Oldři-
chovi. Nad tím užasl Oldřich, maje to za hanu kláštera želivského, ano
celého řádu prémonstrátského, jako by nebylo pro onoho nešťastníka
v Želivě příležitosti a vhodného místa k nápravě. Co vlastně člověk ten
zavinil, nepovídá se, ani jméno jeho není uvedeno. Dříve než sdělil Godšalk
jednání své v nepříjemném případě tom na Steinfeld, neměii tam ani
probošt, ani převor !) ani ostatní klášterníci o tom ani tušení a podle jeho
přání dopsal tedy Oldřich, v celé zemi vážený a známý, několika biskupům,
opatům i proboštům, co o tom soudí. Z těch odpověděli mu někteří, divíce
se nemírné snad přísnosti Godšalkově a litujíce vinníka, slabého starce, jenž
byl v nejhorším počasí vypuzen z kláštera želivského, jako by opat jeho
spíše po zahynutí jeho toužil, než po nápravě. Ze slov Oldřichových jest
patrno, že se bál kritiky veřejnosti, jež ráda mluví o činech lidských, a
jíž neujde ani samota klášterní. Obávaje se vším právem, že by se mohly
později Godšalkovi, muži tak zbožnému a zaslouzilému, diti predhûzky
necitelnosti a mstivosti, napominal k milosrdenství a lásce, jež mnohý, jinak
nepředložený čin proměňuje rázem v dobrý skutek. Čas, kdy byl list napsán,
a výsledek naučení těch nejsou známy.
Z jiného opět listu (č. 17.) poznáváme několik řeholníků želivských,
rodáků z Němec, kteří byli nespokojeni v klášteře a přišli proto k Oldři-
chovi žalovat, nesouce mu zároveň dopis opata Godšalka. Není nikterak
zapotřebí mysliti si, že by klášterníci tito byli nespokojeni s vládou God-
šalkovou, nebo že by žaloby jejich podivné jaksi světlo vrhaly na slavného
opata našeho. Byli Němci, kteří nemohli si v Želivě zvyknouti, a před-
stírali proto Oldřichovi všelikým zpisobem (mzu/tas occastones), że tam ne-
mohou vydržeti. Ani slova »intuitu pietatis«, t. j. »pro spásu duše<«, ne-
vyvrátí mínění našeho oproti výroku, jako by snad byly pomé:y konventu
želivského neutěšené a rozhárané, jelikož lidé jen nějak nespokojení vůbec
nesnadno naleznou v každém klášteře spásu duše své, po níž ve světě
toužili. Konečně kde by nebylo nespokojencüv?
Probošt Oldřich uvážil důkladně námitky nespokojených řeholníků.
Moudrému muži tomu byla zajisté spokojenost poddaných nade všecko.
1) Převor ten slul Warner. Přichází jako převor též r. 1163. (Annalen des hist.
Vereines für den Niederrhein IX. 255.) a stal se později nástupcem Oldfichovym. Cf.
Zeitschrift des Aachener Geschichtsvereins XVIII. 352., Nr. 61.
