1162

JEDNÁNÍ I. 127

aniž sedí, když potřebí.

Ten hňup hlaupý jest potvorný, a ti traupi nemotorni!

Já s nimi pékné mluvila,

na něho jsem se zasmila,

On za to měl, bych mu chtěla ! Sršně z nosu, blázen z cela! Budu ho predce kojiti,

abych ho mohla užiti.

Slíbil zas ke mně přijíti, děberem pohanky uctiti. Vezmauc to, když čas uhlídám, démt mu pytlem připovídám. Nechť sobě hraup rovné hledá a mne s pokojem zanechá.

Já bych ho ze sna zbudila, než bych jeho ženau byla, utěšeného miláčka,

pravau svini, mlatotlaska.

Klára.

Ját bych mu tak uéinila, když bych ho dobře užila. Ó co bych ho opálala, pytlem k němu šermovala! Straka ze kře, dvě v keř zase, a to rychle, v krátkém čase. Jak rok časy proměňuje, tak liška srst obnovuje. Hodná by ta děvka byla, jenž pěti neošidila, by jí „zdař Bůh“ neříkali, krom těch, kdož by ji neznali,

Johanka.

Zač bychom my medle stály když bychme nic nevylhaly? My jsme toho nezačaly, dávno to prv činívaly: