126
SEDLSKY MASOPUST.
Klára.
Ba povim-f, milá Jožičko,
to co jsem slyšela všecko.
Onehdá mi povídali, —
kdo ví, an jsau snad selhali, —-
že máš frejíře nového,
mladého, velmi krásného,
Valentu z Křivokrkanic.
Próvet jest křtaltovný panic,
an chodí čerstvě milaušek,
hledě co noční kalausek.
Johanka.
Věru jest tak, Kláro milá.
Což by ty tomu věřila?
Certa bych s bláznem činila,
myslím, bych hňupa užila. *)
Poslyš, prosím, kterak bylo
a jak se to všecko řídilo!
Přišel ten Valenta milý,
s ním Brož, Bíčoň v jednu chvíli.
Jali se se mnau mluviti,
chci-li ho za muže míti.
Já, vidauce nemilého
Valentu, knota shnilého,
pěkně jsem jim lahodila,
leda jich bláznů užila.
Však věř mi to, Klaruše,
chodí co tělo bez duše.
Kráčí, jako by noh neměl,
an by mné ples noe omrzel.
Krk černý, tenký a suchý,
nos křivý co tetřev hluchý.
Nosem píská, hrdlem krká,
zadkem veyská, ústy hrká,
k zemi hledí, zuby šklebí,
+) Užití koho — posměch, dobrý den si z koho udélati,
k lepšímu míti.
