JEDNÁNÍ I. 113
Zvlášť mezi naší rodinau,
vzteklau chytrau chämovinau.
Neb sem zkusil toho dosti
v čerstvém věku své mladosti.
Neustaupil jsem žádnému,
odpovídal jsem každému.
Kdož se mi pak chtěl opříti,
smélt jsem mu kuk!u skrojiti.
Ale již mne pfemáhají
léta, síly ujímají.
A tak jsauc svraskaly starec,
zvosklivil mi se ten tanec.
Nejvíc se o pokoj starám,
jiného všeho dosti mám:
dvě stáje, půl druhé kozy,
čtvero v půl honech popluží;
ba i rybník mám v svém dvoře,
bez ryb, žab dost, nic v komoře;
tři slepice, kohaut cizí,
dům plný všeliké špíži.
Mám dost dobytčí potravy,
pět chlívů, v nich žádné krávy.
Mlíčného bez nedostatku
i všelikého omastku,
másla nic a seyra kusa,
kůň čerstvý, až sotva klusá.
(AntoSt vyjde.)
Ale tamto vidím svého
dědka již věkem sešlého.
Hej, hej, dědku, kdež pospícháš?
Sotva, chudino, oddýcháš !
Antost.
Já jsem ted. Linharte, k tobé
vySel, chtíe zvédét při tobě,
aby mi oznámil pravdu;
ehtélt bych dáti Cistau radu.
Nebo jsem slyšel od lidí,
nevím, ano snad mne šidí,
