JEDNÁNÍ II. 87
co oni před sebe berau,
hrají, hodují a žerau.
A protož, všiví žebráci,
těžkau ste začali práci,
táhna se na Kristovau řeč,
kteráž se od vás táhne preč.
Nebo ne vás Kristus chválí,
zle ste vy to sobě vzali.
Ač pak vás počet nemalý,
však nejste hodni té chvály;
nebo ne pro svau dobrotu
přicházíte na žebrotu,
než mnozí pro své nedbalství,
různice, svády, ožralství.
Někteří, bojíc se prací,
na žebrotu se obrací.
Když se jim dělati stýště,
i obmýšlí sobě klíště, *)
jimiž by, k lidskému statku
sahaje, živ byl za fatku.
Jestliže mu pak kdo nedá,
hned to velmi snadno shledá,
že bude i zlořečiti,
zle a nevážně mluviti.
Pořídkuť se to trefuje
při tom, jenž Boha miluje
a věrně v svém povolání
pracuje až do ustání,
aby takau nauzi trpěl,
že by pro ni žebrati měl.
Neb Bůh žehná věrné práci,
k užitku mu ji obrací,
že jest živ z práce rukau svých
bez obtěžování jiných.
Nebo David svatý praví
a to za zvláštní věc staví,
že od času své mladosti,
*) Küste — svěradlo, úskok.
