1162

Ü 8 RUTH.

a mné dva zlatá uherská, pane Boas, mü£te dáti rádi; potom chci Zádati víc, když budu křtíti syna jménem pravým Fabiana. Nyní, co jsem tuto spojil, nechť jest již to váš milý dil. Boos, vezma Ruth, taneuje s ní a trubači traubí.

Musae přijdauc, zpívají žalm 128. „Šťastný kdož v Boží bázni, cest“

Epilogus ultimi actus.

Při posledním díle tomto, o němž jste slyšeli tuto, naučení toto poznejte a je sobě rozjímejte. Předně všickni rodičové, vy matky, též i otcové, kteříž koli dítky máte a na ně co mnoho dbáte, k tomu je již hleďte míti, af nehledí ven choditi, kam by ony dobře chtěly, co se jim líbí, činily. Než at všecko s volí vaší jak mladší tak i ty starší činí doma anebo vně: to náleží všudy na ně. Neb i to Ruth Moabitská, co ji Noemi Bethlémská, švegruše ta její milá, kdy kolivěk poručila, tak činila, jí poslechla, jak nejvíce kdy v čem mohla. Neb kdy dítky s volí starších a s vědomím rodičův svých před se nětco hledí bráti, nemnoho co na tom ztratí. Jako teď Ruth, svatá vdova,