50
RUTH.
Protož i já pravím tobě,
neboj se nic v této době
žádného, lež tu svobodně,
až třebas do bílého dne.
Vit i všecko naše město
docela též i za jisto,
że's ctná a šlechetná žena,
bojící se Boha Pána.
Znám i já to pravé býti.
Nemohu-t se odepfiti,
bych neměl tvůj přítel býti;
co jen díš, chci-t učiniti.
Než vím i to, že jest bližší
ještě jeden přítel vyšší.
S tím já ráno hned promluvím
a na něm to všeckno přezvím.
Bude-li on k tobě chtíti
práv příbuznosti užiti,
necht jest při tom, já ho nechám;
a pakli nie, hned se v to dám,
bych tě právem příbuznosti
měl za manželku z milosti,
kterauž k tobě mám již dávno,
o čemž Bohu nejlép známo.
Zivt je Hospodin ten Bůh můj,
Zet míním býti manžel tvůj.
Spiž tu až do jitra směle,
bezpečně ba i vesele.
Na svitání pak, než by kdo
zvěděl, že's přišla na humno,
ivau loktušku sem mi podáš,
kterau se sama odíváš.
Naměřím-t šest měr ječmene
pro lásku, kterau máš ke mně.
Ruth.
Dobře, můj rozmilý pane,
ale zdá mi se, že svitá.
Jät se poberu do města
