JEDNÁNÍ VI. 49
Za mnau poďte, pacholátka,
však jste vy pak má čeládka.
Plášť múj s sebau také vemte
a mne ním přiodějete.
Když pak usnu, domů jděte,
kde potřebí, dohlédněte.
Mikeš.
Podme, Kaubo, neb pón již spí.
Kauba.
Ba nechť se ožralec vyspí!
Podme a též nětco sníme,
truňk vína se napijeme.
(Abeunt, trha jeden druhého.)
Ruth vychází; z nenáhla kráčeje, k stohu se béře, a tam při-
jda, u noh Boosových lehne a jeho se pláštěm přikryje.
Boos, procitiv o půl noci, schopil se, a vida ženu u noh
svých ležeti, ulekl se a řekl:
Kdo jsi ty? a co tu děláš?
Ruth.
Já sem Ruth, kterauž prvé znáš.
Vztáhni pláště tvého křídlo
a přioděj ním mé tělo.
Přijmi mne pod svau ochranu,
chei-t byti manZelkau vérnü.
Boos.
Pożehnejż-t Bih, ó dcerko mó,
když vidím, že pobožnost tvá
jest teď větší, než kdy prvé.
Rozumím-t, že miluješ mne
samého již mnohem více,
nežli kterého mládence
jak z našich doma válených,
tak i z těch všechněch přespolních.
