20
RUTH.
K tomu Bůh sám to nejlép zná,
dlauho-li mne ještě nechá
živu býti zde na světě
v tomto smrtedlném životě,
zvlášť když jsem již tak letitá,
přečekavše mnohá léta.
Též byť pak i možné bylo
a Bohu se tak líbilo,
abych se podruhé vdala,
manžela jiného vzala,
s nímž bych dva syny zas měla
a je krásně odchovala,
s těžkem byšte vy čekaly,
až by se ženiti měli.
Bylo by vám dlauho čekat.
Nechtějte již sobě stýskat
po mně, mé milé hubičky,
přeroztomilé vdovičky.
Musíť vždy na to přijíti,
že se někdy rozlaučiti
musíme, bychom nechtěli.
Lítot mi vás každau chvíli.
Však když Pán Bůh izrahelský,
otec náš milý nebeský,
chce to míti, jakž já doufám,
neslušíť odporovat nám.
Orfa.
Tak jest, mó milą matiłko!
Podme my domü, Rutièko.
Noemi.
Vidím, mé milé nevěsty,
že vám nelze bez bolesti
se mnau se již rozžehnati.
Poněvadž se mám pryč bráti,
podejtež mi svých ručiček,
vašich milostných hubiček.
