52
Sen na nové léto po jedenácté hodině muoj byl,
jakobych v kostele v Praze v velikém a ten byl zaměstnán
řemeslem, saustruZniky , rozliénymi véc(mi); a jà slauzil
sem mši a literáti zpívali, a po dominus vobiscum prvni
nemohl sem epistoly zpívati; a tak sem i jiných věcí ne-
mohl dokonati, až sem se probudil.
Čeleď na den první milostivého léta nebyla v Dubu:
Dorota z Votic, baba 70 léta, Severin Vlk z Votic, pa-
chole, Anna Krajčieřčina z Hory a z Prahy koledovnice;
Jíra Poledne s starý a jiní. Pachole Václav Bidlo, Jan Kalaba
pachole. Hostí dosti bylo přišlo více mužů než ženské
tváři, domácí i přespolní.
Jíra jakýs knap tuze upominal s koledy, jemuž na
pohodlí ledajakés učinilo. Mše byla slůžena a byl hajtman
a Svátkovský v kostele na nové léto.
Před tím adventem byl o víru král Čechy obeslal, a
jakých administrátor poddal listů aneb artikulů pánům a
rytiřstvu a kněží po sobě potáhl, jakoby tak měli toho
vědět. A protož někteří nemajic o tom vědomosti odstau-
pili od administrátora, a páni, jimž se ti artikulové neli-
bili, prosili krále za odložení a tak se rozešli nic nezje-
dnavše; neb nebyly hodné.
Druhý den nového léta feria guinta byl sen; v něja-
kých chalupkách byl sem, co ve vsi došky prikrytÿmi ; ale
v Praze kdes sem se vzal a mezi praÿskymi lidmi sa,
procitil sem.
Item supra feria sexta sen. Co v Praze k rathüzu
Nového Města jdúce s širokú ulicí napřed na mastných
krámů jakoby studýnka byla široká, obhlubná; i uhlídal
sem tam Zenskü rüchu hedbávnü a sahaje po ni, uhlidal
sem jiné šátky a uzlik; a v tom uzliku utopené dité a to
přišlo před pány Novoměstské; a tak s nimi o tom těžce
třetí nedělí v pustě. I báli se lidé v tom pohoří v poli za obilí
(v)ozimě. Neb když k sv. Václavu bylo teplo, mezitím vrhli
se jacisi hlemajždíkové malí a pohlodali bylinu z osení tak i
v poli, že někteří na podzim zavorávali obilí a zase sili; a
někteří z těch hlemajždíků měli strach veliké drahoty, kteréž
rač nás uchovati buoh v Trojici svaté. Amen.
To bylo léto milostivé, kdyZ ti hlemajZdici splodili; a léta 1549.
chrausti z jara se zplenili velci i malí a kazili stromy i ovoce
jich. A potom šeredné kobylky. A v tom pád a sniżeni mno-
hých v české zemi a ještě, když konce nebylo a buoh ví, kdy
bude. Děj se jak děj, já bohu mému slůžiti budu. (Psáno jest
8. března 1550.)
