1137

zakládaly na stejně obšírných předlohách, i nejdelší z nich, svatoprokopská, má sotva třetinu veršů svatokate- řinské. A dílo samo dokazuje, že autor svých schopností nepřeceňoval. Dovedldobře uspořádati a svým cílům při- způsobiti materiál, jejž mu poskytovala jeho latinská před- loha. Vzal z ní fabuli v podstatě beze změny, neoboha- coval ji novými složkami dějovými, spokojuje se tím, že některé její části zkracuje nebo úplně vypouští, jiné zase šíře rozvádí nebo nově vytváří z náznaků v předloze ob- sażenych. Tim změnil proti latinské legendě značně po- měr mezi jednotlivými částmi skladby; partie prostě vy- pravující ustupují u něho zcela do pozadí proti scénám, předvádějícím hlavně dialogem vzájemné působení dvou nebo více jednajících osob na sebe. Tato změna důrazu podstatně přispívá k tomu, že česká báseň vzbuzuje jiný dojem než latinská próza. Tim, że se v postupu déje zce- la přidržel svého vzoru, v němž všecky jednající postavy fungují vlastně jen jako nositelé děje a téměř nemají sa- mostatné existence, připravil se náš básník ovšem o hlav- ní možnost dodati svým postavám skutečné životnosti. Ale přes to je patrno, srovnáváme-li jeho dílo pozorně s latinským originálem, že básník děje, v latinské legendě vylíčené, jasně viděl - nebo, chceme-li, prožíval -, jeho postavy jsou skuteční, živí lidé, nikoli jen jména. Neuspo- kojuje se zajisté pouhým přepsáním latinského textu do národního jazyka, jak to činí většinou jiní naši skladate- lé legend, ale formuluje samostatně představy, jež v něm vzbudila četba předlohy; to mu ovšem nebrání držeti se doslovně latinského textu tam, kde mu vyhovoval. Za- chovává si tedy vůči materiálu, obsaženému v latinské legendě, zcela samostatný postoj. Jeho přídavky, obyčej- ně zcela stručné, zachycují obyčejně gesto nebo fysiogno- mii hlavních osob ve významných chvílích a situacích (na