1137

básně dovoluje souditi, že se autor pohyboval ve vyšších kruzích společenských, a protože mu zřejmě nebyly ne- známy stíny dvorského života a panské služby, bylo by se možno domnívati, že pobýval na šlechtických hradech jako dvorský básník, kdyby ovšem bylo jisto, že byl bás- níkem z povolání. Není snad bez významu poukázati tu i na formulaci listu, jímž v legendě Maxencius k sobě vo- lá pohanské učence, ze které je patrno, že básníkovi ne- byl cizí soudobý diplomatický sloh (jen latinský nebo ta- ké již Cesky ?).

Podobně neznáme ani přesnou dobu, kdy byla báseň se- psána. Nejjistější oporu pro její určení poskytuje ovšem stáří rukopisu, které však lze stanoviti jen přibližně a z něhož plyne, že legenda vznikla nejpozději koncem XIV. století. Stav jazyka, jak se jeví v dochovaném přepise tex- tu, vede k závěru, nyní obecně přijímanému, že báseň byla složena ve třetí čtvrtině čtrnáctého století, tedy v le- tech 1350-1375, za vlády Karla IV.; při tom však je tře- ba pomýšleti spíše na pozdější než prvá desítiletí Karlo- va panování. Z několika dialektických tvarů v skladbě se vyskytujících se soudívá, že básník byl Moravan; i kdyby tento názor byl prokázán naprosto bezpečně, nebylo by ovšem z něho možno vytěžiti nic ani pro datování ani pro hodnocení básně.

Legenda naše není originální v dnešním pojetí, jež ostat- ně není příliš staré, neboť básník vzal celý námět a děj z prosaické legendy latinské; to byl postup ve středověku obvyklý a v daném případě jedině možný, nebylo zajisté přípustno libovolně přetvářeti vylíčení života obecně uctí- vané světice. Ale již rozměr skladby prozrazuje, že autor nepomýšlel jen na převedení známého příběhu do čes- kých veršů, nýbrž měl vlastní umělecké záměry; jiné čes- ké veršované legendy jsou nesrovnatelně kratší, třebas se