1137

2215

2220

2225

2230

2235

Svázavše jim ruce, nohy, všechny v uoheň umetachu,

v němž oni beze všeho strachu přijechu to umučenie

skrze dievčie ponúcenie;

pro něž umučenie zvání bychu, jsúc koronováni,

do věčnéj radosti s Bohem. Tu sé pri l'udu přemnohém na nich pokaza div krasny,

eZ těch každý mistr véhlasny krásné jako spé leZiese,

že na nich na všech nebiese ani rücho ani vlasy

neopolelo v ty časy.

To jest věrná pravda celá. Pak cně křestěné jich těla

v noci vzemše pohrabachu, pro něž všickni chválu vzdachu Jezu Kristu laskavému,

vždy ovšem Bohu mocnému.

A když sč to všecko skona, ciesař Maxencius vstona, vezřev na tu pannu pilně,

hnévaje sé z toho silné,

107