1137

Proto lze nadměrné užívání přímé řeči chápati též jako projev autorovy snahy, předvésti posluchačstvu líčený děj co možná objektivně, bezprostředně, bez zprostřed- kující účasti vypravěčovy. Ze stejné pohnutky vyplynu- lo, že básník nelíčí na příklad krutost Maxenciovu nebo krásu Kateřininu sám, ale znázorňuje jejich velikost účin- kem, jaký měly na druhé lidi. Vedle toho přímá řeč po- skytovala také mnohem lepší příležitost než souvislý a ni- čím nepřerušovaný proud vyprávění k docílení intonač- ní rozmanitosti a tím i působivosti skladby.

Příběh světice, jak jej nacházíme v latinské próze, vychá- zí tedy v naší básni z rukou autorových přetvořen v sku- tečněživé umělecké dílo a obohacen řadou nových prvků, z nichž možno připomenouti ještě lyrisující partie, vnějš- ně vyznačené obyčejně anaforami, obsažené ve většině rozsáhlejších promluv o Bohu nebo v Kateřininých mod- litbách. Právě toto citové zaujetí, jež autor dovedl sděli- ti hlavním představitelům křesťanství, poustevníkovi a Kateřině, ukazuje, že se báseň právem klade do doby, kdy se i v Čechách projevuje zvýšené úsilí po prohlou- beném a zintensivněném, vpravdě křesťanském životě. Na stejnou dobu poukazuje ostatně také bohatý a složi- tý jazyk básně, kterým její skladatel vládne vpravdě mis- trovsky. V legendě nacházíme poměrně značný počet slov, s nimiž se v jiných textech nesetkáváme buď vůbec nebo jen ojediněle a jejichž významu se bylo možno dobrati teprve obtížnou a dlouhotrvající analysou; v několika pří- padech nebyl ostatně až dosud bezpečně zjištěn. Někte- rá z takových slov nutno považovati nepochybně za no- votvary našeho autora. Toto lexikální bohatství přispívá značnou měrou k tomu, že četba legendy není pro novo- dobého čtenáře nikterak snadná. Ještě větší význam než velkou slovní zásobou má však pro nás báseň pro obrat-

14