1137

675

680

685

690

695

i bra sé domuov s matkú svú i s témi pannami, jež v tu dobu biechu jejie slühy. Zpodjidü ji hrozné túhy, mysléc sobé tak 1 sice,

kak by toho pána líce

tu mohla viděti v skuoré.

Když večeři dachu v dvofć a všichni lidé zesnuchu, všichni ohňové potuchú, tehdy jiej brzo na mysl vznide, eZ do svéj komňaty vnide

i zasvieti sviečku jasnú, vynčmši tu deščku krásnú

1 postavi ji pred sobu. Nevzlitova ruku obu, tepüci sé k srdci jima, svýma jasnýma očima hořce plačíc i slzivě proséci té panny živě,

aby sé nerozpátila,

jie ukázati rátila

svého synáčka milého.

Tu tak z srdečka čilého

činí sobě mnoho nüzé

46