Üvod. vydavatelàr. XI
mohli oteviiti, musili viko odsekati. Když sekyrou a dlity ztlučené a polámané víko odtrhli,
ležel před nimi slavný Žerotín v červeném aksamitovóm plášti zabalený. Starý hrobnik naklonil
se, koukal, zdalíž v truhle jest néeo blyskavého, zakroutil hlavou, prohodil nóco, że jest tun
jen hazuka a kosti, podíval se na inspektora, a na rozkaz — probledával. Nemohl ničeho
ualézti. | Když truhlu již uzavříti cbtěl, musil ještě Žerotína v tom' plášti, v kterémž ležel,
vytahnouti, plist s kostmi roztřásati, v prachu se přehrabávati, aby kousek zlata vyhledali;
však nie jiného mimo Źerotina uenaśli, Piirazili víko. Druhá prohlídka rakví děla se léta
1724 dne 6. dubna. Karla Žerotína opět přehrabali, avšak mimo rozházené kosti, prach, červ-
vený plášť ničeho nenašli.
Ač visitace v hrobce s opatrností byla vykonána, proskočila mezi lidem pověst o na-
lezenych pokladech, a poněvadž na osamělém tom místě žádný (mimo kämen hrobovy) ty
mrtvé nehlídal, přikradlo se nočního času několik zlodějů, odnesli dvě cínové rakve, podruhé
zase kus měděné, v níž Žerotín odpočíval, a usekali, ulámali kusy kovu od jiných.
Z nápisů na rakvich dověděla se Pražská konsistoř, že osoby v hrobce Brandýské
pochované náležely rodu Žerotínskému nebo s ním byly spřízněny; i zaslala vrchnost duchovní
zprávu o tom Janu Ludv. br. z Zerotina na Moravu s dobrym zdáním, aby kovové rakve
& v nich nalezené klenoty prodány a peníze stržené na opravu stavení farního, koupení nového
ornátu, ulití oltářních svícnů a na výživu faráře byly darovány. Hrabě Jan Žerotín svolil, aby
rakve prodíny, a penézi za né strženými hubené faře bylo pomoženo, však prach a kosti
zemřelých aby na posvěceném místě k věčnému odpočinku byly uloženy; chtěl také všem spo-
lečný náhrobek na misté, kam by převezeny byly, dáti postaviti. Konsistoř ale nevěděla,
jestli ti v hrobce pohřbení byli katolické víry, a zvláště ten ve velké rakvi v tom červeném
aksamitovém plášti; psali na Moravu, tam v$ak takć nikde pry у rodokmenech nemohli nalézti,
byl-li ten Karel víry katolické. Záhada o víře pohřbených, zvláště Karlově, rozmnoZila nesnize
sporu o majetnictví kovových rakví, jichž cena pácena tehdy na 1200 zlatých. Konsistor by
ráda byla rakve prodala, když ale: neměla důkazu, že by ti Žerotínové bývali víry katolické
nevěděla, cos témi spréchuivélÿmi lidmi éiniti a kam je ddti pochovati. Hrab Jan ze Žerotína
poznávaje takovou neochotu duchovní vrchnosti, odvolal své dřívější svolení a žádal rozhodně,
aby kosti předků jeho nejen na tom místě, kde od přátel polhiřbeny, v pokoji byly zaucchäny,
ale také aby nebyly připraveny o schránky, kteréž jim k věčnému odpočinku náleží.
Spor po několik let zůstal nevyřízený, až příznivou povolností rodiny Zerotínüv stalo
se konečné dohodnutí 1. 1747. Prach a kosti Karla Žerotína i ostatních jeho příbuzných vyzdvi-
ženy a vloženy (dne 12. května t. r.) všecky dohromady do dubové truhly, v níž na starém
neposvéceném místě na dále měly odpočívati. Hrobka měla býti bedlivě zazdéna. Administrator
fary Brandýské však, jenž na svou výživu z prodeje rakví iméně dostal, nežli očekával, šetřil
a kámen hrobovy se znakem Žerotínův, kterýž u hrobky za dvéře sloužil, zazdil, poněvadž byl
hodné tvrdý, jako práh přede dveřmi chrámovými ; vchod pak do hrobky dal zavaliti nékolika
hrubými kameny a hlinou vysypati. Za nedlouhÿ čas byla hrobka jako otevřena. Pasák, když
dobytek farní na „zahradě“ pásl, a jiní zvědaví lidé kameny odvalili, aby na ty neboźtiky se
podivali. Ani jeden neminul život lidský a dubová truhla ve vlhké hrobce se rozpadla. Kosti
Karla z Žerotína a jeho příbuzných ležely drahný čas rozházeny po zemi. Kapky deště
omývaly, sníh přikrýval obnažené kosti svým rubášem. Mech, tráva, bejlí a křov[ zakrývaly
otevřené otvory do hrobky před zrakem člověka. Někdy na začátku 19. století zželelo se
lidskému sidei potupy, jakdz zlobou času a surovostí lidí byla údělem spráchnivělým zbytkům
11*
