VIII Úvod vydavateläv.
aby v tom učené lidi fedrovali, a tak kdež nejsou Maecenatcs, nejsou také Marones. Ale snad
to Bůh dá, že příkladem Vaší Milosti někteří se ponuknou, aby o zvelebení národu a jazyka
svého opravdově pečovali a ten škodlivý nedostatek štědrostí a bedlivostí svou napravili
a nahradili.“
Uvedl jsem citát trochu obšírnější, aby se ukázalo, osvědčilo, jaká to byla duševní bída
v tak nazvaném zlatém věku, když zlatá mládež a učené kasty za vědomí svého původu se
styděly nebo je zapíraly. Z káravých slov důmyslného Veleslavína (jakýchž vícekrát užil) viděti,
jak potřebné bylo hájení národnosti, jehož se také Žerotín horlivě účastnil, a že česká jeho
korespondence při zvučném jeho jménu napomáhala, aby vážnost jazyka českého jak doma
i u cizích byla nejen zachována, ale i rostla.
Mají-li listy cizími jazyky psané důležitost všeobecnější, jsou listy české jako paprsky,
kteréž osvětlují všechen náš domácí i veřejný život. Nazvali-li někteří učenci latinský sloh
Zerotínüv výtečným, ciceronianským, francouzský a vlašský velezajímavým, a bylo-li tvrzeno,
že by celý učený svět s nevýslovnou radostí uvítal vydání cizojazyčné korespondence: říci
musíme s pravdou, že listy české psány jsou stejně formou sličnosti, duchaplností, že pozná-
váme v nich vnímavého Žerotínova ducha, hluboký cit, zkušenost života, jasné názory, a to
vše vyzdobené půvabným slohem, jímž nad ostatní současníky, i nad Komenského vyniká.
I v listech českých svítí duch krásy, cit a dech národní vyráží svou vůni jako samorostlé
květy. A nejen zdobností slohu, ale také obsahem zajímavé jsou listy české. Od počátku ve-
řejné jebo činnosti až do poslední chvíle smrti poznáváme, jak ze psaných jeho listů skládá se
kniha jeho života. Vidíme celý život, jeho srdci, duši nejmilejší, lid poddaný v městech i ves-
nicích, čteme přátelské napomenutí dané mladým šlechticům, když ubírají se na cesty do
cizozemska, aby někdy vlasti, národu mohli býti prospěšnými.
Všechen skoro život věnoval službám vlasti. Proti nezměrné jeho lásce postavili ne
sice četní, ale mocní jeho nepřátelé různé úklady, aby „jedem nakaženého kacíře“ zničili, vliv
jeho zmařili, za velezrádce jej vyhlásili a tak na konečnou zkázu ho přivedli. K zlomyslnym
nepřátelům strany španělské, římské přidali se i někteří domácí „od slova božího odběhlí, od
předkův odrodilí“, kteří horlivě pomáhali „právo boží i světské“ podlamovati. A třebas na
všem nedařilo se jim podlé přání, přece Žerotín odstrčen z veřejnosti, činěny mu všeliké ne-
spravedlivé výčitky, u některých, jimž někdy dobré konal služby, vzat v nenávist, viněn,
že jest zrádcem národa a domu Rakouského, vyloučen ze společnosti stavův, aby nucen byl
opustiti sebe, vlast i přátely. Přes všechny ústrky a násilí vstoupil opět v popředí politických
zápasů, když dávno připravovaná zkáza na vlast hrnouti se počala. | Však nic neprospěla vý-
mluvná jeho slova, navrhovaný jim mir a smír zanikl v rozpoutané již bouři, nic nedbáno na
výstrahu jeho do budoucnosti. Za nevděčný takový úkol dostalo se mu vězení, od panujících
tehdy kruhů byl opovržen. Vydán pamflet, v němž nazván zrádcem, úhlavním nepřítelem strany evan-
gelické a zlým, převráceným člověkem.*)
Nepřestal býti prostředníkem, přímluvčím ani po osudném 8. listopadu 1620, však
opět marně.
Bránil, chránil utiskovaný svůj lid, vzepřel se i císařským komisařům, žaloval císaři
na prováděné bezpráví v Čechách i na Moravě; ve Vídni ale neslyšeli a slov zarputilého
starého kacíře si povšímnouti nechtěli. Takové podobné titule dostával Žerotín od některých
*) Skála, Historie III. 434.
