"vod vydavateliw. VII
psány jsou jazykem českým, latinským, německým, francouzským, vlaśskóm, a jsou pravým
pokladem pro historii a literaturu. Listy cizími jazyky, zvláště latinsky, německy psané, vy-
sokým hodnostářům zasílané jsou obsahem svým vysoce zajímavé, důležité, zvláště od léta
1598 v tomto dílu uveřejněné. Vidíme v nich, že Žerotín jest nejen hlavou oposice, obrancem
svobody, práv zemských, ale ze prohlízí dále do budoucnosti nežli jeho současníci, kteříž
starali se až příliš, aby své osobní, stavovské zájmy chránili. Listy tyto odkrývají, že Žerotín,
ač nezamítal v politickém boji pomoc, ochranu cizích, předce na ni jedině nespoléhal, nýbrž
toužil, aby národ vlastní silou, společným svorným dohodnutím chránil sebe; koruna Česká aby
sdružila se s ostatními sousedícími zeměmi, z kteréž každé zvoleni býti měli zástupcové,
aby jako společná rada říše byli při trůnu ochranou všech. Viděti, že vystoupil z úzkých mezí
svých spoluvěkých soudruhů. Lsti a biduymi úklady vznesena na něho žaloba velezrády,
z úřadu zemského sesazen, od svých opuštěn, pomýšlel již na to, aby odebral se z vlasti;
cítíme duševní jeho boje i poznáváme některé až dosud zakryté tajné záměry. Slyšíme, jak
silnými slovy volal k Bohu, když nepřítel záhubou života mu hrozil; jakou hledal útěchu, jak
ulehčil tísní srdce svého, když neštěstí domácí ho svíralo; anebo když hroznými úklady nepřátel
víra jeho již byla zmítána, jak zoufale skoro volal na přítele napomínajícího, aby vedle při-
kázání božího modlil se za nepřítele: „Pověz, pokud má býti modleno, neboť Kristus modle
se za nepřátele, modlitbu mírní důvodem, že nevědí, co číní; moji však nepřátelé vědí, co
činí, jsou si vědomi, že mi křivdí, a předce zapiisahli se na zhoubu mou.* Z grandiosnich
takových slov nejistoty poznáváme, že ač dobrým byl křesťanem, nemohl přece zapříti v sobě
člověka.
Víme, že Žerotín přiučil se skoro až k dokonalosti několika jazykům cizím; v mládí svém po
způsobu učených zapisoval si denní události do knihy svého života latinsky; brzy však od takového
cvičení upustil a užíval při spisování, dopisování jen jazyka imateřského, vyjímaje listy cizincům
zasílané. S jakou rozhodností o to pečoval, aby jazyk český nikde nebyl opovržen, zanedbáván,
poznáváme z káravého listu k ouřadu Olomouckému (1610, 12. pros.) że mu německy psali;
v „Obraně“ Jiříkovi z Hodic poslané některými slovy bouří jako hučící řeka proti nepo-
řádkům ve vlastí své; v listech předákům politickým zasílaných často připomínal ostrými slovy
na povinnost k vlasti.
A taková vlastenecká horlivost byla uznávána a pochvalována již v mladých jeho letech.
Veleslavín: vydal léta 1592 „Putování svatých“, kteréž připsal Karlovi z Žerotína, „pánu
literniho a poctivého umění milovníku.“ V předmluvě mezi jinými důvody, proč knihu pod jeho
jménem vydává, uvádí: „Ačkoliv z daru božího několikerou řeč, mimo svou přirozenou, uměti
ráčíte, však proto za český jazyk se stydětí a knih dobrých naším mateřským jazykem se-
psaných potupovati neráčíte . . jako ovšem mnozí mezi Čechy, Vaší Milosti v tom i v jiném
nerovní, kteříž něco málo latinou, vlaštinou neb němčinou ústa sobě proplákše, ihned českého
nic čísti, ani knih českých v svých bibliothekách míti nechtějí a za hanbu sobě to pokládají,
kdyby knihy české kupovali a četli. Odkud to jde, že přirození Čechové svůj vlastní jazyk od
Boha sobě daný a jemuž se z détinství hned s mlékem naučili, potupují a vždycky více sobě
cizí než domácí dary chutnají, nebyloby snad těžko příčiny oznámiti, ale na ten tas vyhle-
dávati jich neminim. Nenít pak jazyk náš český tak nezpůsobný, aneb jakž říkají barbarský,
aby jím téměř všecky ty věci, onichž Řekové a Latiníci napsali, ozdobně, srozumitedlně a vlastně
vysloveny býti nemohly; toho se nám toliko nedostává, že se řídcí na to vydávají, aby přiro-
zenou řeč svou zostřiti a rozšířiti hleděli. Učení nerádi česky píší, a bohatí málo na to mysli,
