272 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína
jeho odpověď; žádá zprávu o věku a vlastnostech Cambiagových, zvláště pak o tom, je-li znalý
řeči francouzské. — Na Přerově 1606, 28. ledna. (Konc. vlašský v knih. Blud. 3881 f. 96 &. 7.)
1214. Štěpánovi Illésházymu: míní o příměří smluveném s arciknížetem, o čemž se
dověděl z posledního dopisu jeho, že jest spokojiti se prozatím aspoň tím, když nebylo lze
dosíci přímo míru, k němuž ostatně také může ono příměří vésti; opětně mu sděluje, že pojede
do Prahy; kdy se odtamtud vrátí, že mu rovněž oznámí. — Na Přerově 1606, +. února. (Konec.
lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 96 č. 8.)
1215. Janovi Jakubu Grynaeovi: stěžuje si, kterak je stíhán od nepřátel jak v životě
veřejném tak soukromém; přes zármutek, jejž pocítil z úmrtí jeho (Grynaeovy) dcerky, že
v posledním psaní prosincovém se té věci jen zlehka dotekl z toho důvodu, aby nevhodnou
snad útěchou znova пе)! jeho bolest; że Socinus se vrací do Basileje, urovnav své záleži-
tosti; že jest (Žerotín) sproštěn cesty do Prahy, ježto rozsudek v jeho při jest na několik měsíců
odročen. — Na Přerově 1606, 10. února. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 96 č. 9.)
12106.
Amandovi Polanovi: posili dopis po Socinovi, kterÿ se domů vrací. Zmiňuje se o smrti Be-
zovč, o níž mu podali zprávu přátelé z Zenevy. Napomíná ho, aby se šetřil. Kárá mladé
hohoslovce moravské, kteří u něho bydlí, že neuposlechli ihned rozkazu starších jednoty. --
Na Přerově 10. února 1600.
(Amando Polano.) Cum Socinus vester recepta pecunia ad suos redire con-
stituisset, obtulit mihi operam in deferendis litteris, si quas Basileam dare decre-
vissem: quam libenter amplexus sum, ne tuis, quas 12. Nov. exaratas ante dies
octo accepi, non responderem. Theodori Dezae ex hac vita excessum illis ipsis
diebus, quibus in patriam coelestem migravit, amici Genevenses mihi renunciarunt;
cum quo praeclare actum puto, quod superatis vitae periculis, molestiis laboriosae
functionis, morbis aetatis, addo etiam adversariorum odiis, calumniis et insidiis factus
sit particeps illius felicitatis, ad quam omnem [čti: omnes] aspiramus, qui Christo
nomen dedimus, neque nostrum est luzere magnopere iacturam eius viri, qui tam prae-
claris monumentis gratam et utilem sui memoriam nobis et posteritati reliquit, quam
fortassis tristiorem reliquisset, si diutius illi cum incommodis senectutis colluctandum
fuisset. libi autem, qui adhuc in ea aetate es constitutus, ut eeclesiae et reipublicae
litterariae utiliter praeesse, plurimum prodesse possis, et annos duplicatos opto et
valetudinem firmiorem, quam denuo excitari doleo, et moneo. proinde amice, ut magis
accuratam eius tuendae rationem habeas. Vereor enim, ne nimii et assidui labores,
attrito paulatim robore corporis, vigorem animi ac demum vitam ipsam consumant,
quam ceu bonae fidei depositum studiose eonservare nos decet, donec a Domino
reposcatur, neve absumere vel dissipare. Etiam honestas occupationes et maxime
necessaria studia ita moderari convenit, ne ab onere superentur vires, quae quo
exquisitius. foventur, eo ad fruendum sunt accommodatiores. Non omnis a labore
cessatio dissidia est. et multum interest inter otium et quietem, quam qui parcius
