256 A. XXXIII. Dopisy Karla ze Žerotína
1057. Adamovi Linhartovi z Neumperku: o prostředcích pro slezinu. — Na Rosicích
1605, 1. září. (Brandl II. 2. 460.)
1058. Danieli Staudiovi posílá po Fridrichu Bergerovi list, v němž ho žádá, aby vy-
pravil bratra svého do Moravy, aby, hodí-li se k tomu, stal se preceptorem syna Jeronyma
hraběte z Thurnu. — Na Rosicích 1605, 1. září. (Konc. lat. v knih. Blud. VI—3881 f. 87 č. 23.)
1059. Jeronymovi hraběti z Turnu piše v záležitosti vychovatele pro jeho syna. —
Na Rosicích 1605, 2. září. (Brandl II. 2. 459.)
1060. Janovi Divišovi z Žerotína: že na Brandýs přijede, až bude hrobka hotova. —
Na Rosicích 1605, 3. září. (Brandl II. 2. 460.)
1061. Úředníku Brandýskému nařizuje, jak mrtvoly manželek jeho složeny býti mají.
— Na Rosicích 1605, 4. září. (Brandl II. 2. 461.)
1062. Janu Františkovi Castiglionimu v Basileji oznamuje, že syn jeho (Castiglionův)
Samuel vrací se domů, poněvadž mu nesvědčilo moravské podnebí; vrací se ve společnosti
p. Hubra, mladíka skromného a slušného, jehož doporučuje co nejvřeleji; děkuje, že přijal do
domu svého poručenče Žerotínova. — Na Rosicích 1605, 4. září. (Konec. vlašský v knih. Blud.
3881 f. 87 č. 24.)
1063.
Jaroslavovi ze Smiřic se omlouvá, že mu dlouho nepsal, zdržen byv vpádem nepřítele do země
a smrtelnou nemocí manželky. Chväli pri listu Jaroslavově uhlazenost a květnatost slohu. —
Na Rosicích po 4. září 1605.
(Jaroslao a Smirzicz baroni*) Dabis veniam, illustris Jaroslae, morae paulo
diuturniori, quam perturbatae et prope eversae res patriae meae, quominus absque
cunctatione humanissimis litteris tuis responderem, attulerunt primum, domesticae
postea afflictiones produxerunt: quo enim tempore tuae mihi fuerunt redditae, co
ipso hostis provinciam ingressus caedibus et incendiis longe lateque saeviebat, cum
interim domi gravis uxoris meae et letalis morbus totum me ita occuparet, ut uni
de removendo et depellendo illo cogitationi inhaerentem ad alias omnes inutilem
plane et ineptum redderet. Minus itaque mihi succensebis, si tamen necessarium
hoc peccatum iram meretur, quoties perpensis aequa lance tam gravibus impedi-
mentis animum adieceris ad seriam earum causarum considerationem, quae me curis
ct angustiis circumseptum a reddendo tibi officio hoc amicitiae ad tempus abstra-
xerunt. Non enim omnino urbanitatis tuae et benevolentiae erga me declaratae me-
moriam exui nee ideo calamum seposui, ut nunquam resumerem, sed ut cederem
tantisper tempori, donec sedatis turbis externis et interiore quiete recuperata possem
aliquo modo et tuae de me conceptae exspectationi satisfacere et simul meae erga
te propensissimae voluntati. Quamvis autem et nunc animus nondum a curis et
maerore immunis desiderio meo frigide respondeat, quia tamen emergere aliquatenus
ex his perturbationum fluctibus annitor, nolo te diutius suspensum tenere, quin
seras ita mihi fuisse litteras tuas acceptas, ut gratiores esse non potuerint. Dudum
