z roku 1605, 3.— 13. ledna. 231
spei non obscure indicavi; nam qui privatim sibi metuunt, invidiam et offensionem
declinant, qui vero res suas agunt, ut alienis periculis et damnis sua commoda
augeant, ex re ipsorum est. Iam in eum statum res devenerunt, ut nulla tutior via
evitandis futuris malis videatur quam ferendo et connivendo ad haec, quae praesentia
sunt, quibus qui aliquomodo assuescunt, detrahi sibi aliquid permittunt, ne penitius
Spolientur. Vetus proverbium est, colaphos accipiendo et gratias agendo vivi inter
homines, hoc si unquam alias, his certe temporibus ad usum referri oportet, et non
vulgaris est prudentiae. cum transilire nequeas, ita te demittere, ut rependo saltem,
quo tendis, pervenias.
Quia itaque hoc statu rerum frustra a nobis quidquam auxilii expectari po-
test, consultissimum videtur, ut MDV* eo confugiat, unde post Deum omnis ipsius
pendet incolumitas, ad caesarem nempe, qui si tolerabiles offerat condiciones, ne eas
recuset omnino suadeo; condonandum est enim aliquid tempori et publicarum mise-
riarum, quibus promiscue omnes premimur, habenda ratio. Iam utut MDV** apud
exteros bene sit, exulare tamen a patria non inter minima incommoda numerandum
est, neque ea est aetas MDV**, ut trahendo moram laetum tandem reru suarum
exitum sperare. facile possit, maxime in his turbis, quibus omnia universali quodam
incendio correpta videntur; carere carissima coniuge, abesse ab amicis et consangui-
neis, facultates suas alienae potestati permittere, vivere in perpetua solitudine et
sollicitudine, meo quidem iudicio non potest esse non longe miserrimum. Cedat itaque
fatali omnium, ne acerbius dicam, patientiae, et ut sua recuperet, se ipsam sibi et
suis restituat. Ego interim occasione data non deero hic illustrissimae coniugi suae,
et quidquid à me praestari poterit in tuendo ipsius iure et conservanda dignitate,
id omne promptissimo animo in ipsam conferam. Valeat MDV? et me solita bene-
volentia complectatur. Olomucio, idibus Ianuarii 1605.
Kone. v knih. Dludov. 3881 fol. 82 €. 1.
*) lllésházy Štěpán (István) pocházel z mocného a bohatého rodu Illyésházů de Eadem. Narodil se
r. 1540. Bojoval proti Turkům, potom věnoval se politice. Vedle statků v Uhřích získal také panství moravské
Hodonín a Tovačov, při čemž nabyl práva domovského na Moravě. Jako horlivý kalvinista byl náboženské
strany té v Uhřích náčelníkem. Ve sporu o tři města, jež držel zástavou na Slovensku, prohlášen byl vele-
zrádcem, pročež prchnul do Polska r. 1603. Kdyż r. 1604 zamítl císař Rudolf II. žádost sněmu Prešpurského
za svobodu náboženskou, strhla se v Uhřích brzo bouře odboje, jejž vedl Bocskay Štěpán. Ohnivě napsanými,
hojně rozšířenými manifesty volal všechny Uhry k uhájení svobod zemských i náboženských. Povstání se šířilo.
Nespokojení Uhři a zvláště jich náčelníci se domýšleli, že stavové Moravští k nim se přidají, když vojsko
povstalců ukáže se na hranicích. Prostředníkem takového sjednocení měl býti IMlésházy, jenž po delší dobu
byl v korrespondenci s Žerotínem. Na začátku r. 1605, kdy Bocskay v Uhřích vítězil nad císařskými, napsal
Illésházy ze svého polského exilu list, jímž žádal Žerotína za radu, jak by vůči povstalé v Uhřích bouři se
měl zachovati ke dvoru císařskému ve svých osobních a soukromých záležitostech. Snad Illésházy tím vyzvě-
děti chtěl, jaké jest Žerotínovo o celé takové situaci smýšlení, a jaké budou asi naděje Uhrů na možnou
pomoc Moravanův. Žerotín odpověděl tímto listem ze dne 13. ledna 1606, že sotva bude mu moci něčím pro-
spěti, i aby raději k císaři se obrátil. Illésházy nezachoval se podle rady Žerotínovy: několik totiž měsíců
potom byl v táboře Bocskayově jako spolunáčelníkem. Stésti povstalcům přálo; zmocnili se celých severních
