Měny Vídeňská a konvenční 1811— 1820. 483
pační listy pořád dále, až jich po třech letech bylo natištěno za 426,556.175 zl. Kromě toho
bylo v obéhu 212 millionů výkupných šajnů z roku 1811, tak że Rakousko mólo roku 1816
v oběhu papírových peněz za 638,715.925 zl. (Springer, Geschichte Oesterreichs I. str. 175-304).
Proti této záplavě špatných papírů byl due 1. června 1810 vydán nový finanční patent.
Na počátku stojí v něm slib, že již nikdy nebudou se dělati nové papírové peníze s nucenou
hodnotou a s nuceným oběhem, a ty, které jsou v oběhu, nebudou se množiti, nýbrž znenáhla
se stáhnou dobrovolnou výměnou; oběh peněz uvede se opět na základ mince kovové, ražené
podle konvence. Písemné smlouvy mohou se uzavírati na měnu konvenční i na jiné zákonité
peníze zlaté a stříbrné i papírové. Majetníci papírových peněz mohou si je vyméniti tim
způsobem, že za dvě sediminy jmenovité hodnoty papírových peněz dostanou bankovky (Bank-
noten), které u směnné pokladny budou se vyměňovati za konvenční kovovou minci, a za ostat-
ních pět sedmin dostanou budto poukázky na státní obligace súročitelné jedním procentem
v konvenční minci, anebo jich mohou užití ke koupi akcií národní banky. Tato národní banka
ziizovala se na akcie zároveň ke čtverému účelu: 1. Aby v poměru ke své mincovní zásobě
za dosavadní papírové peníze vydávala bankovky, které by její směnná pokladna vyměňovala
za stříbrné peníze; 2. svou hotovostí méla eskomtovati sménky, 3. püjéovati na nemovitosti,
a 4. spravovati umorovací fond, jejZ jí státní správa méla svériti k nenáhlému skupování sü-
rocitelnych státních obligací, které měly tou operací vzniknouti. Vláda měla banku zalożiti
zásobou stříbra, a krom toho do fondu banky přišlo 50.000 vlastních akcií, které se měly pro-
dávati každá za 2000 zl. v papírových penězích a za 200 zl. v konvenční minci.
Plán ten z počátku se nedařil. Akcie nešly na odbyt, zásoba stříbra od vlády poskyt-
nutá stačila jen na krátko, nové bankovky ztrácely důvěru v obecenstvé, a banka musela za-
staviti výměnu jich za stříbro již dne 18. srpna 1816. Vláda potom opatřila si větší množství
stříbra zúročenými výpůjčkami, a hleděla i jinými rozmanitými prostředky přivésti stříbrnou
minci do oběhu. Rakouská národní banka po některé opravě svého statutu dne 15. července
1817 vstoupila v plnou činnost, rozprodávala se zdarem svoje akcie, a pomáhala püsobiti
k tomu, aby poměr Vídeňské měny ke konvenční měně blížil se ke kursu 250. Ku konci roku
1816 ten kurs padl až na 358, na podzim 1817 však dostoupil 220, ale roku 1819 držel se
již stále mezi 251—246. Když takto poměr mezi novou Vídeňskou a starší měnou konvenční
dosti se ustálil samym trhem peněžním, tu vláda roku 1820 uzavřela smlouvu s Národní
Bankou, aby tato příště kupovala 250 zlatých výměnných a anticipačních šajnů za 100 zl.
v bankovkách, jež se rovnaly stříbru; to Banka vyhlásila dne 9. března s platností od 20. března
1820. Vídeňská měva trvala potom v tomto poměru ke konvenční minci beze změny aż do
roku 1858.
Byl tedy dvojí státní bankroť. Patentem z 20. února 1811 vyhlášen byl jeden, kdež
staré bankocedule byly sníženy na pětinu své jmenovité hodnoty, tak jak již v dřívějších 12
letech znenáhla samy sebou klesaly v oběhu a na burse. Druhý bankrot nastával hned po
finančním patenté roku 1811, protože nebylo důvěry k výměnným šajnům, tehláž vydaným
ke skoupeni bankoceduli, a rovněž nebylo důvěry k aunticipačním šajnům, jeż byly vydány r.
1813 pro okamžitou potřebu válečnou. A poněvadž anticipačních šajnů se natisklo asi desetkrit
více, než bylo prvotně ustanoveno, disažio papírových peněz nemohlo zmízeti ani v pozdějších
pokojných letech, když vláda při všem namáhání nestačila jich dosti skoupiti stříbrnými pe-
nězi. Disažio ustálené na 250 ukazuje velikost druhého bankrotu; naproti prvnímu byl on jen
poloviční. Prvním buukrotem klesly papírové peníze s 5 na 1, druhým bankrotem klesly s 2'/,
61*
