118 A. XXXII. Dopisy pánův Jana a Vojtécha 2 Pernsteina
vaše velmi chlubí. Pak co takoví způsobové dobrého přinésti mohou, toho při roz-
vážení vašem nechám; než já toho nerad vidím, v pravdě tak mnoho pro jednotu
vaši jako pro stranu naši, neb bych rád viděl, aby všude láska a svornost byla. Neb
těch rozdílů, kteří jsou mezi námi, za víru nemám a za víru nedržím, než o všech
věřím, kteříž v Kristu věří, že jsou křesťané; a protož pro ty rozdíly, kteříž jsou
mezi lidmi, tak držím, že pán Bůh ráčí všudy své míti, kteří se jeho svaté milosti
líbí, tak jak jest Petr pověděl, že u pána Boha není přijímání osob.
Kdež jste mi napsali, jestliže by toho potřeba byla, že byste ke mně přijetí
chtěli; pakli by toho zvláštní potřeba nebyla, že byste rádi nyní o tento byt svůj
i také odjezd poustanovili: i můj milý pane švagře a kmotře, není toho žádná ta-
ková potřeba, než ta, že jest vůle má vždycky, abych se s vámi často vídal. A s tím
pán Bůh rač dáti nám se spolu ve zdraví shledati, jest-li vůle jeho svatá. Dán na
Meziříčí ve čtvrtek po sv. Lukáši léta oc XLII.
Jan z Pernšteina a na Helfensteine.
MS. univ. knih. Pražské XVII. C. 3. f. 213. v..
228.
Bohuše Kostka z Postupic Janovi z Pernšteina odpovídá na výtky Bratřím činěné. [1542].
Můj zvláště milý pane synu a kmotře! Artikuli tomu, co vám nejvyšší pan
komorník, pan syn ašvagr můj milý, napsal, pokud se na mne a starší, anebo lépe
abych napsal, správce jednoty naší vztahuje, porozuměl jsem, a nic se tomu nedivím,
na čem se pán strany řemeslníkův, že od nich se slovo boží slyší v jeho pravé
čistotě, urážeti ráčí. A to z té příčiny, že snad pán ne mnoho písem svatých čítá,
a zvláště zákona Páně, ješto by tu dočísti se ráčil, v jaké chudobě Kristus pán, jsa
pravý Bůh a člověk, na tento svět z čisté panny Marie narodiv se, piijiti jest róćil
pro vykoupení lidské a práci veda i také vůli otce nebeského lidu oznamuje; hned
nechtíce věřiti, aby on byl pravý Messiáš, řkouc takto: když Messiáš přijde, že žádný
nebude věděti, odkudž jest přišel; ale tohoto víme, že jest syn Josefa tesaře a Marie,
kdež bratří i sestry jeho známe, a u nás jsou. Také když tejž syn boží povolati
ráčil apoštolů, koho jest povolal, mistrů-li a zákonníků čili chudých rybářův aneb
některých i koželuhův, nad čímž jsou se toho času také' horšili pravíc, že lid tento
zákona neumělý uvěřil v něho, i tím dokládajíc, zdali že kdo z knížat uvěřil v něho?
A tak vždycky slovo boží lidem, kteříž je v nenávisti měli, nebylo jiného než ošklivost.
Než tuť se jistě pán velmi mejlí: kdyby nám naši správcové mluvili, že jsme
mrtvi, že bychom tomu věřili, zvláště podle těla, dokudž jsme živi. Než duch svatý
skrze proroka praví: „Duše, kteráž hřeší, onať umře, však tak, jestliže pokání ne-
předejde, dokadž tělo a duše pospolu jsou“. A tak kdež pán dokládati ráčí těmito
