1094

ÜVOD

k dopisüm a listinám Jana a Vojtécha z Pernsteina.

Při sbírání a vydávání listáfe a listináfe Viléma z Pernšteina všímali jsme si také osudů jeho synů Jana a Vojtěcha. Ačkoli oba hned od mládí ve vysokých byli hodnostech, jsou zprávy o veřejném jich působení, zvláště však o domácím jich životě, dosti řídké. Víme, že Vojtěch v časných letech svého věku r. 1514 byl nejvyšším hofmistrem království Českého ; Ze 1. 1526, kdy jednalo se o svobodnou volbu Českého krále, byl také mezi kandidáty na trůn královský, za nového pak krále Ferdinanda jmenován zemským hejtmanem; že až do brzké smrti své (17. března 1534) vždy stál v čele vlastencův, kteříž pečovali o to, aby na- praveno bylo zlé v zemi, odstraněny neřády a zaveden pořádek. A předce až k neuvěření

ťálo máme o něm písemných památek, abychom spravedlivě vypsati mohli domácí jeho Zivot i veřejné působení.

O něco málo jen příznivější ukázala se býti náhoda při Janovi, kterýž po úmrtí bratra svého Vojtěcha ke svým statkům na Moravě zdědil jeho statky v Čechách a stal se tak pánem údělu českého i moravského, jakž někdy otec jich Vilém jmění rodinné byl rozdělil. I Jan byl v poměrně mladém ještě věku nejvyšším komorníkem v markrabství, místohejtmanem, zemským hejtmanem na Moravě. L. 1526 vedl vojska moravská do Uher proti Turku; byl jako předním obhájcem a také jmenován defensorem strany pod obojf (lutheranské). Napsal a zaslal I. 1539 králi Ferdinandovi pamětní list, jenž až s úžasnou otevřeností vytýká králi ve věcech náboženských i politických různé nesprávnosti; i diplomatické jeho chování za času odporu stavů českých r. 1547 ukazuje jasně, že třebas oba jmenovaní synové v povaze své zcela se nepotatili, předce byli vždy mezi předními náčelníky národa své doby. Nepříznivé poměry zamezily někdy jich činnost, a zničenými jich spisy pozakryta také památka jich ducha, srdce. Připomínáme jen, jak želíme nemalé ztráty „Historie válek husitských“, sepsané nad jiné povolaným Vojtěchem z Pernšteina, jenž na poli válečném i politickém vedle bratra svého Jana nebyl neznámým mužem. Z rodinných jeho písemných památek nemáme skoro ničeho.

Podobně bylo by i při Janovi, jehož několik roztroušených lístků v archivech na zámcích vysokých katolických šlechticů (nekatolické šlechty nezachován ani jediný archiv) bylo by slabým světélkem domácího, společenského života českého magnáta, kdyby náhodou nebyl nám padl do ruky svazek register jeho listů z r. 1543. Vidíme z dopisů těch, že všem osobám mimo Čechy psával vždy česky, na př. markrabí Jiřímu Braniborskému, jehož dcery měly za muže si vzíti syny Janovy; jen a jen českého užíval jazyka v korrespondenci