380 C. XXV. Listiny púnův Jana a Vojtěcha z Pernšteina
319.
Jan z Pernšteina propouští Přerovským důchody své ze zámku Přerova, dolního a horního
města a ze vsí příležících, dokud jim neodvede zapüjéenÿch mu 7000 zl.; slibuje, že jich
žádnému prodávati ani směňovati nebude. — Na Tovačově 1535, 13. ledna.
Já Jan z Pernšteina a na Helfenšteině c známo činím tímto listem obecně
přede všemi, kdež čten anebo čtouci slyšán bude: poznavši k sobě lásku a povolnost
od opatrných purgmistruov a rady i vší obce města Přerova, věrnejch mejch milých,
jak sou se ke mně v potřebě mé pilné zachovali a sedmi tisíc zlatejch na minci
dobré v markrabství Moravském obecně berné, za každý zlatej třidceti grošuov a za
groš sedm peněz bílejch počítajíc; mně půjčili; kdež já chtíc, aby oni záplatu svou
jistou měli, takto sem s nimi srovnal a uhodil, že duochody všecky i všelijaké,
kteréž k zámku Přerovu náležejí a z města horního i dolního i ze vsí vycházejí,
i jiné duochody, kteréž mi z téhož panství vycházejí, jim sem nahoře psaným mě-
šťanóm i vší obci pustil, aby je oni sobě vybírati mohli, hned počnúce od tohoto
svatého Jiří nejprv příštího, a to potud, pokudž by sobě té sumy sedm tisíc zlatejch
svrchu psanejch nevybrali, kteréž mi půjčili. A v tom se jim ode mne ani od erbuov
a budoucích mejch ani od žádného jiného žádná překážka díti nemá. Avšak oni mě-
šťané Přerovští nynější i budoucí budou povinovati každého roku z těch duochoduo
počet učiniti mně anebo erbóm mejm anebo tomu, kohož bychom k těm počtuom na
místě svém poslali; a což duochoduo těch přijmú k sobě a jich se zběhne, na to
kvitancí dávati mají, že jest jim to na jejich dluh zaplaceno, a tak každého roku
při každém počtu dělati mají a kvitancí dávati až do vyplnění té sumy.
Než jestliže bych já, napřed psanej Jan z Pernšteina, nebo erbové a potomci
moji jim tu sumu, kterouž bychom jim dlužní pozuostali, chtěli zaplatiti a zaplatili,
tehdy zase ty duochody k své ruce budeme moci vybírati bez jich, měšťan Přerov-
ských, všelijaké překážky.
Také já, napřed psanej Jan z Pernšteina, i za dědice své svrchupsaným mě-
šťanóm Přerovským i vší obci za takovou jejich lásku, kterouž sobě od nich pozná-
vám, tímto listem mejm připovídám, že jich žádnému jinému prodávati, v moc uvozo-
vati ani nikterak vyfrejmarčovati žádnejm vymyślenejm obyčejem nemám; než při
sobě je míti i je držeti a vochraňovati mám jako své věrné poddané.
Pakli by pán Buoh na mne jakéžkolivěk těžkosti dopustiti ráčil aneb na
dědice mé, že bychom to museli udělati a je prodati, čehož pán Buoh uchovati rač,
tehdy to napřed psanejm měšťanóm i vší obci nynějším i budoucím oznámiti máme,
mohli-li by oni tu sumu shledati, s nimi o to raději srovnati nežli s jinejmi, tak
aby oni pro tu lásku, kterou ke mně a k dědicóm mejm mají, z držení našeho ne-
vycházeli. Slibujíc sami za sebe i za Jaroslava, Vratislava a Vojtěcha, syny své, že
se tomu všemu dosti státi má bez přerušení a umenšení, což se v tomto listu píše.
