FONTES RERUM BOHEMICARUM Series nova tomus I.
ojedinělé jsou pak zprávy o podivuhodných přírodních úkazech, které se v té době
objevily v Cíně (III, kap. 26). František rozhodně nepatřil k těm nemnoha, kteří
v té době procestovali Asii, a své zprávy musel od někoho převzít. Jediný, kdo v této
souvislosti přichází v úvahu, je Jan Marignola (Giovanni di Marignolli), italský
františkán, který ve službách papežské kurie cestoval po Střední Asii, Indii a Arabii
a dostal se až do Cíny. Marignola se ze své cesty vrátil r. 1353 a ještě téhož roku
navštívil poprvé Prahu, kde později pobýval zřejmě častěji - naposledy asi r. 1357.
František Pražský však získal informace o Dálném Východě pravděpodobně během
prvního Marignolova pobytu v Praze, protože svou druhou recenzi psal - jak už bylo
řečeno zřejmě ještě před r. 1355. Palacký se domnival!, že Františkova zmínka
v prologu o přijetí díla nejen v Cechách ale i v jiných zemích znamená, že hodlal
svěřit dílo Marignolovi, aby ho využil při sepisování svých českých dějin. Bylo-li
tomu opravdu tak, nevíme. Jisté je, že Marignola Františkovu kroniku nepoužíval
a asi ji ani neznal. Posledním jeho pramenem k českým dějinám je zjevně Druhé
pokračování Kosmovo, z dalších děl zná už jen spisy Karlovy.
Františkovu kroniku tedy charakterizuje výrazně pročeský postoj, výhrady
k způsobu vlády Jana Lucemburského a oddanost biskupu Janovi, dále zájem
o zvláštní události, neobvyklé příhody, dramatické děje všeho druhu, společenské
i přírodní - a naopak nezájem o pozadí událostí a historické souvislosti, v nichž se
odehrávaly. František při hodnocení ovšem poněkud doplácí na bezprostřední
možnost srovnání se Zbraslavskou kronikou, která se jak rozhledem svého autora,
tak jeho literárními schopnostmi zcela vymyká běžné kronikářské produkci. Přitom
je patrné, že František byl Zbraslavskou kronikou ovlivněn: i v textu, který ne-
přejímá, občas užívá verše, dokládá svůj text listinami ap., ale je zjevné, že se
nevyrovná Petrovi ani rozhledem a znalostí historických souvislostí ani jako stylista.
Jeho menší obratnost a určitá ledabylost stylistická je zřejmá. Pozorujeme dosti
časté anakoluty, hojné užívání participií i na místě určitých sloves, takže vznikají
neúplné věty, střídání subjektů výpovědi, šroubovaný a zbytečně komplikovaný
slovosled, nadbytečné užívání slučovacích зро)еК?. То убе je zvláště patrné tam, kde
autor zestručňuje vyprávění Zbraslavské kroniky, ale do jisté míry také v jeho
vlastním textu. Nicméně Františkovy vlastní, nepřevzaté kapitoly tvoří přes svou
nesourodost a nevyrovnanost zápisů nejcennější část kroniky, neboť zachycují
události Karlovy doby, o nichž se tu dovídáme poprvé. O tom, že kronika neměla
velký úspěch, svědčí jak skutečnost, že Karel žádal Beneše Krabice z Weitmile o její
přepracování a inicioval i vznik dalších kronikářských prací, tak malý počet
rukopisů, v nichž se nám dochovala. Osud, který potkal Františkovu kroniku nebyl
l F. Palacký, Wůrdigung, s. 197
? Podrobněji Zachová, Die Chronik, s. 63-103
X
